Zdálo se mi… ano, zdálo se mi, že jsem viděl svou manželku. Stála na druhé straně ulice, mávala a křičela na mě. Nerozuměl jsem jí. Chtěl jsem za ní běžet, doběhnout ji - a pak tma.
Byla to halucinace? Nebo snad varování? Moje žena přece nemohla být v Praze. Ale jedno vím jistě: Musím stihnout autobus do Ostravy. Dnes školení končí.
„Omdlel jste? Nebo vás někdo udeřil?“ ptá se doktor.
Jen vrtím hlavou.
„Odvezeme vás do nemocnice,“ rozhodne.
Tři spolupracovníci z ostravské firmy Karel, Jura a Pavel, jeli na školení do Prahy. Poslední večer popíjeli v baru a ráno se rozjeli nakoupit dárky.
Karel sedí v autobuse a netrpělivě kouká na hodiny.
„No, Pavla jsme už hledali všude. Telefon mu zvoní, ale nebere ho,“ říká.
„Snad se mu nic nestalo,“ dodá Jura a zadívá se na prázdnou sedačku vedle sebe.
„Nestraš, prosím tě!“ skoro křikne Karel.
Motor zahučí. Autobus se pomalu rozjíždí směr Ostrava.
V nemocnici lékař vyplňuje přijímací protokol.
„Máte doklady?“
„Jo… tady,“ odpovídá Pavel tiše.
Vyšetření neukáže nic. Žádné zranění, žádná příčina. Jako by se mu mozek „vypnul“ a byl chvíli mimo.
„Necháme vás tady přes noc na pozorování,“ říká doktor.
Pavla umístí na pokoj. V rohu běží televize, mimořádné zprávy. Všichni pacienti mlčí a sledují obrazovku.
„Co se stalo?“ ptá se doktor.
„Nehoda, tragédie,“ odpoví muž s nohou v sádře. „Vlak se srazil s autobusem. Úplně rozmetal předek. Autobus Praha - Ostrava.“
Pavlovi ztuhne krev v žilách.
„Autobus... do Ostravy?“ zopakuje šeptem.
Do pokoje vstoupí sestřička s jeho věcmi.
„Tady máte peněženku, doklady… a propadlou jízdenku. Pořád jste ji držel v ruce,“ usměje se. „Měl jste ale štěstí, že jste ten autobus nestihl.“
Pavel zírá na jízdenku, prsty se mu třesou. Vidí v duchu svou manželku, jak mu v tom snu volá… a jak ji nedoběhne. V hlavě mu zní její hlas. Varovala mě? Zachránila?
Nikdo to nezjistí. Jen ví, že kdyby neomdlel, nespadl do trávy právě tehdy, už by tu neseděl.
Zůstala po tom jen záhada mezi nebem a zemí.
