Budu psát o něčem, čemu vůbec nerozumím a co mne uchvátilo. Budu psát o ragby. A budu o něm psát s obdivem.
Posledních pár dní jsem byl tu a tam unesen. Sledoval jsem ragby. A to hned na nejvyšší úrovni. Nikdy jsem se o ragby příliš nezajímal, pravidla spíše tuším, než znám. To, co jsem viděl, mne však zcela fascinovalo. Třicet udělaných pořezů svádí tvrdé a líté souboje o koženou šišku, aby jí prokopli mezi dvěma tyčemi, nebo ji donesli a položili do vymezeného území. Běhají, házejí, kopou do té šišky, aby jí chytali, zalehli a bránili vlastním tělem. Pak se osm metráků z jedné strany opře do osmi metráků z druhé strany a ta více než jedna a půl tuny se přetlačuje, co jim naběhlé svaly a žíly stačí. Nebo někdo a já vůbec nechápal kdo a proč, vhazuje míč z autu a dva chlapíci chytnou třetího, aby ho vyhodili do vzduchu a on ten šišoid chytil a nějak s ním naložil. Obvykle ho někomu podá nebo nakopne a pár chlapů se pak za tím, co míč nese, žene, aby toho, co míč chytí, srazili na zem a zavalili hromadou svých těl. Šlapou po sobě, drtí se na vzájem, teče krev a nikdo si nestěžuje, nikdo se nerozčiluje, nikdo nepíská, jen si zkrvavení otřou krev a jede se dál. A takhle celou hodinu dvacet. Tvrdá, férová, chlapská hra. Nikdo neskuhrá, nikdo nenaříká, nikdo nic neokecává. Tak by to mělo fungovat i v životě.
Tento článek jsem napsal asi před 15 roky. S jeho obsahem stále souhlasím. Co se změnilo je, že shodou okolností jsem se dostal k rugby blíže a už pár let jsem "klubovým dědou" jednoho venkovského převážně dívčího klubu "sedmičkového" ragby. Je pravděpodobné, že téma "ragby" bude občas obsahem mých příspěvků.
