Rozhodla jsem se, že si nebudu lámat hlavu něčím, co nemůžu zrovna teď ani změnit, ani ovlivnit. Ono se to lehce řekne, ale přece jenom…
Když jsem byla malá, měli jsme doma ty nejkrásnější vánoce. Naklizeno jsme měli jen tak přiměřeně, zato se u nás zpívalo, vonělo cukroví, nejedlý pomeranč z Kuby jsme ozdobili hřebíčkem a zavěsili od lustru, sestra Lenka trénovala koledy a bylo nám spolu krásně.
Když byly malé naše děti, dostaly vánoce jinou chuť. Už jsem se starala o zdárný průběh já a bylo to taky krásný.
Pak jsem se stala paní Zajícovou a první zaječí vánoce byly taky fajn. Jenže pak se něco pokazilo. Když to bylo všechno na draka, utekla jsem a vlastní střechu vyměnila za tu cizí, pronajatou.
První vánoce v podnájmu… nejdřív jsem se jich bála, ale pak jsem si řekla – co nezměníš, tím se netrap. Začala jsem hledat jen samá pozitiva. Žádný předvánoční uklízení, žádný pečení a vaření, žádná výzdoba. Vzhledem k tomu, že už nemusím dojíždět, mohla jsem se zúčastnit nejen všech koncertů obou sborů, kde zpívám, ale mohla jsem si zazpívat i Rybovku všude, kde se jen dá. A to je velká radost, zpívat všude, kde jsem dřív zpívat nemohla.
Samotný Štědrý den byl malinko organizačně zašmodrchaný. U dcery Terezky ho už léta tráví můj první manžel a mně bylo jasné, že by těžko snesl mou přítomnost, když jsem od něj kdysi vzala roha.
Nakonec to bylo jako v té pohádce o chytré horákyni. Dopoledne a kus odpoledne jsem si užila svých dětí a vnoučat já, večer pak jejich otec. Založila se nová tradice, řekla bych, a bylo to krásný.
Poprvé jsem viděla na Štědrý večer pohádku od začátku do konce. Jedla jsem u ní cukroví, které napekla moje Terezka, a vypila skleničku červenýho. Hezkej večer to byl.
Pevně doufám, že příští vánoce budu ve vlastním bytě, a že budu moct oplatit svým dětem a vnoučatům pohostinnost.
Být sama se sebou a být sama sebou má svoje kouzlo, protože vím, že tam kousek ode mě i trochu dál jsou ti, kteří mě mají rádi, a kteří na mě myslí.
(Psáno 25. 12. 2019)
