Nebudu psát o jeho zásluhách ani chybách, jichž se, jako každý z nás, občas dopouštěl. Nejsem povolána ani způsobilá k tomu, býti jeho kritikem, jako mnozí z nás.
Má vzpomínka na něj je čistě osobní. Na člověka, který, ač byl prezidentem, se ke mně choval jako k sobě rovné. Setkala jsem se s ním 18. září 1994 v Přibyslavi. Moje dvě, tehdy malé děti (8 a 9 let), si od něj vyprosily autogram a ještě s nimi zažertoval. Zbyla mi nejen krásná fotografie, která i jim bude připomínat vzácné setkání, ale i mnoho dalších.
Vzpomínám na něj jako na člověka, který si, přes vše špatné, co mu osud nachystal, zachoval čisté srdce, rovnou páteř a morální nadhled.
Tuto vzpomínku píši pár dnů před volbami, které rozhodnou, kam bude Česká republika kráčet v příštích letech. Zda na Západ, nebo se obrátí tam, odkud již možná nebude návratu ....
V době zveřejnění již patrně budeme znát jejich výsledek. Ať již bude jakýkoliv, nebudou následující roky jednoduché pro nikoho z nás ... Zkusme proto v sobě najít pravdu a lásku, a naplnit jimi svá srdce i mysl.
