Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
Když se houbařská sezona vydaří a houby rostou a rostou a my máme nasušeno, zamraženo i zavařeno, přemýšlíme o receptu, který jsme ještě nevyzkoušeli. Co třeba houbové karbanátky.
Jídlo, to je jedna z věcí, která je každému z nás důvěrně známá. Jíst se musí, říkávala moje babička. A ze svých osobních zkušeností dodávala - hlavně, aby bylo co. Prožila dvě války a jako matka čtyř dětí se musela dost ohánět, aby je se svým mužem uživila.
...conquistu, války, císaře Maxmiliána, mexickou revoluci, globalizaci i drogové kartely. A moje vaření taky. MOLE. Občas se mu česky a špatně říká "čokoládová omáčka".
Můj vztah k jídlu je odjakživa velmi pozitivní – a to jak k jeho přípravě, tak i ke konzumaci. Nevím přesně proč. Snad proto, že se náš rodinný život odehrával hlavně v kuchyni?
V našem městě kvetlo v meziválečném období pohostinství a místní hospodští vymysleli pikantní pomazánku na pečivo, po které se pilo jedna báseň. Byla připisována místnímu světci, patronu města, a neměla zrovna slušný název.