Je mi vždycky smutno, když vidím nějaké starší lidi, jak si hezky povídají s mladými. Mám známou, která jezdí s vnučkou na dovolené, mají kamarádský vztah. Jednoho bývalého kolegu zase vnuk velmi často navštěvuje, učí ho různé technologické novinky, oba se zajímají o digitalizaci a věci s ní spojené. Vlastně závidím všem, se kterými jejich vnoučata hovoří, pro které jsou parťáci. Netoužím předávat mladým nějaká moudra, být babičkou, která poučuje a vychovává. Dávám si velký pozor, abych taková nebyla. Myslím, že jsem kamarádská, že neprudím, že mě zajímá, jaké mají mladí starosti a radosti.
Jenže já jsem vnoučatům ukradená. Nestojí o mně, nezajímám je. Nechtějí mě navštěvovat, nechtějí se mnou nikam vyrazit. A stejně se chovají k manželovi. Přemýšlíme, kde jsme udělali chybu. S dcerami i jejich partnery máme normální vztahy, všichni žijeme v jednom městě, máme to k sobě blízko. Nic po nich nechceme, jsme soběstační, oba řídíme auto a snažíme se mladé ničím nezatěžovat. Dcery jsou hodné, pracovité. Jedna má dva syny, druhá má dcerku. Já byla tak šťastná, když se děti narodily. Jako každá babička jsem si plánovala, jak je budu rozmazlovat. Dokud byli malí, bývali u mě poměrně často. Hlídali jsme ochotně, o prázdninách jsme s nimi vyráželi na výlety. Pak přišla puberta a bylo nám s manželem jasné, že kluci i holka budou mít jiné zájmy než dřepět u prarodičů. Mysleli jsme, že to přejde a že až budou velcí, zase vztah navážeme. Nestalo se.
Teď jsou všichni ve věku kolem dvaceti. Vnučka studuje, kluci pracují. No, spíše střídají práci. Jeden dělá co chvíli v jiném baru, další provozuje různé e-shopy, které střídavě zavírá a otevírá a taky hodně cestuje. Když manžel řekl, že je lepší najít si stabilní zaměstnání, než práci střídat, vysmáli se mu do očí. Dědo, ty mluvíš, jako bys žil v pravěku, řekl jeden z vnuků.
Pozvala jsem nedávno rodinu na oběd, přišly dcery, zeťové a vnučka. Kluci ne, aniž by se omluvili. Vnučka celou dobu koukala do mobilu. Má potetované celé ruce. Když jsem se na ty obrázky zadívala, řekla: „Tak co, babi, chceš mi říct, jak je to ošklivé?“ Nechtěla jsem říct vůbec nic, i když se mi to nelíbí. Prostě už raději neříkám nic.
Nechci na vnoučata tlačit, je mi jasné, že vztah k babičce a dědovi se nedá vynutit. Ale mrzí mě, že se chovají, jako bychom byli nějaký obtížný hmyz. Vlastně už nevím, o čem mluvit, aby mě nepovažovali za hloupou starou bábu. Když jsem vnučce nabídla zákusek, který měla vždycky ráda, protočila panenky a řekla, že normální lidi takové hrůzy nejedí. No co na to říct? Mně přijde, že je to drzost, ale protože nechci vyvolávat konflikty, mlčím.
Dcery říkají, že jsem moc přecitlivělá, že je normální, že si vnoučata s prarodiči nemají co říct. Tvrdí, že se svět rychle mění, mladí žijí jinak, než jsme žili my a proto se propast mezi generacemi prý čím dál víc prohlubuje. Nevím, možná to tak je.
Ale my s manželem jsme měli prarodiče rádi. Vzpomínáme na ně, zažili jsme u nich hezké chvíle a byli jsme s nimi v kontaktu, i když jsme studovali, pracovali, pořád, nejen jako děti.
Jsem z toho smutná. Vždy jsem si zakládala na tom, že jsme z dcer vychovali slušné lidi, mám ráda jejich partnery, jsou to fajn chlapi. Ale nenapadlo by mě, že mě zklamou vnoučata. Ony o mně vůbec nestojí. Jsem jim lhostejná. A já pořád přemýšlím, co dělám špatně. Možná jsem opravdu nudná stará ženská, se kterou nemají o čem mluvit. Manžela to taky trápí, i když to nedává najevo.
Zajímalo by mě, jak je to v jiných rodinách, jestli je běžnější to, co prožíváme my, nebo zda naopak jinde jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty vřelejší. Proto jsem se chtěla svěřit, vyprávět to, co mě trápí. Pořád totiž přemýšlím, co udělat, aby rodina víc držela pohromadě, aby se scházely všechny generace, abychom měli o čem mluvit.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
