Ona věta, která mi slouží jako nadpis mého článku, je mezi obyvatelstvem rozšířená a mnozí ji i věří. Mimo sportování, chození po horách, lenošení ještě chodím na pár hodin do práce. Už sedm let v důchodu. Nemusím, ale chci. Je mi tam mezi lidmi dobře. Také doma potom nehrozí ponorka. Docházím ještě na chirurgické oddělení pro dospělé do Fakultní nemocnice jako dobrovolník. Vnímám tu bolest, která pacienty provází a také tam i číhá smrt.
Chodím nemocné povzbudit a rozptýlit. Povídám si s nimi. Samozřejmě, pokud o to stojí a psychicky svou nemoc nezvládají. Před tím se vždy poradím se staniční nebo vedoucí sestrou, kdo mou pomoc potřebuje. Převážně jsou tam po operacích onkologičtí pacienti nebo nemocní, kterým jsou amputovány končetiny.
Včera jsem šel na pokoj č.4. Na lůžku tam leží pán o něco starší jako já, přikrytý až po bradu. Nevěděl jsem, jaké má zdravotní problémy, ani to není důležité. Bavili jsme se o životě, o rodině, o profesích, které jsme vykonávali. Je přes 50 let ženatý. Své ženy si váží a jistě ji miluje. Vyprávěl mi, jak v našem městě prožíval své mládí. Přišla řeč na důchody. Povídám, že jsem jako senior s výší spokojen. „Já mám 35 tisíc," odpovídá. Říkám: „To je pěkné. Přeji vám ho.“ „Co je to platné, když nemůžu chodit!“ Já nevěděl, že je pod peřinou bez noh. Cukrovka a následně neuropatie si vybrala daň. První nohu mu vzali před 2 roky a tu druhou před dvěma dny. Pro mě je to výzva. Mám sám cukrovku 12 let. Tvrdě bojuji každý den se svou hmotností. Neuropatie mi také byla zjištěna, ale jsem někde na začátku, tak stav chci zakonzervovat.
„Na záchod vás sestřičky zavezou?“ „Ne, donesou mi mísu“. Tak jsem si vzpomněl na tu větu v nadpisu. Peníze jsou důležité, ale nejsou nejdůležitější. Jsou nutné k uspokojení základních potřeb. Nezvýší nám pocity štěstí. Lásku, přátelství a rodinné vztahy vám nenahradí. Skutečné bohatství jsou hodnoty, proto u mě nejsou na prvním místě. Buďme rádi, že jsme celkem zdraví. Nemusíme být bohatí!
