Výstava představila dlouhou a pestrou historii košíkářství od jejích počátků až do současnosti. Seznámila návštěvníky s různými technikami a typy proutěných výrobků a jejich rozmanitým využitím. Svoji reportáž jsem rozdělila kvůli většímu množství fotografií do dvou částí.
Košíkářství patří pro svou jednoduchost a dostupnost materiálu k nejstarším řemeslným činnostem. Vzhledem k tomu, že materiál snadno podléhá rozkladu, existuje o košíkářství v pravěku a starověku jen málo dokladů. Je známo např., že římští legionáři používali proutěné koše při opevňovacích pracích a proutěné štíty při výcviku. Poblíž hradiště Valy u Mikulčic byly nalezeny zbytky vrší, které jsou nejstarším přímým dokladem košíkářství na našem území.
Nejdostupnějším materiálem bývalo vrbové proutí. Mnohdy rostlo na zemědělsky jinak nevyužitelných pozemcích u vodních toků. Majitelé takových pozemků někdy proutí dražili „nastojato“ a po vydražení si je sami pletaři sklidili. Nástup odborného a intenzivního pěstování vrb po francouzském vzoru lze ale datovat až do posledních desetiletí 19. století. Kromě vrbového proutí se používaly také větvičky z olší, lísek, topolů nebo bříz, sláma, orobinec, lýko nebo kořínky. Později se začaly objevovat materiály exotičtější, jako asijský ratan a pedig nebo mořská tráva – „elhar“.
Košíkářství bylo ve středověku a novověku široce rozšířené, ale zpravidla nemělo charakter organizovaného řemesla. Hojná domácká nebo příležitostná výroba, kterou nekontrolovaly cechy, mohla sloužit jak k ekonomickému přilepšení například domkářů nebo bezzemků, tak i jen pro soukromou potřebu. První zmínky o řemeslných košíkářích – profesionálech u nás pocházejí z 15. století. Vlastní cechy zakládali košíkáři jen ojediněle. V roce 1739 vznikl košíkářský cech v Morkovicích na Hané, jednom z tradičních středisek košíkářství.
Omlouvám se za horší kvalitu fotek. Uvidíte sami, že podmínky pro focení nebyly zrovna nejlepší.
Zdroj: informační panely výstavy
