DOPISOVÁNÍ PŘEVÁŽNĚ NEVÁŽNÉ IV

Letní dopisování

Léto, mé léto, tak toužebně jsem čekal,

až opět zazáří vitální slunce jas;

kabáty, svetry, chvatně dolů svlékal,

pak léta odhodil a svět byl plný krás.

Požehnaný buď ten čas léta,

jen k slunci vzlétnout jako pták,

rozletět se do širého světa

a křídly bít zas do oblak.

Tvé verše, jež léto opěvují,

zahřály moji duši podzimní;

obléknu šaty, botasky zuji,

můj vlažný vztah k létu snad ovlivníš.

Chtěla bych létem jít ve tvém stínu,

těšit se s tebou z jeho krás;

ač v paprscích slunce někdy hynu,

omládnout aspoň na krátký čas.

Slunce je život, moje milá,

když na svět ráno zazáří,

vím však, radši bys pocítila

pár kapek deště ve tváři.

Slunce i déšť jsou atributy času,

vždyť obojí je stále před námi.

Vychutnat svět a vnímat jeho krásu

a těšit se na nová setkání.

P.S.

Snad, má milá, zbaví tě letních nesnází,

že podzim obvykle po létu přichází.

Když slunce svítí nad krajinou

a po nebi bílé mráčky plují,

mně slova krásy ze rtů plynou

a nezatoužím po temné sluji.

Můj milý, vím, že všechno má svůj čas,

a využít chci s tebou každou chvíli;

až podzim s mlhami navštíví nás,

můžeme vzpomínat, jak v létě jsme žili.

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková