Jsem slabší, unavenější, nezvládám to, co dříve. To si lidé s přibývajícím věkem uvědomují čím dál častěji.
„No prostě stárneš, čemu se divíš,“ slyší často, když se s takovými pocity někomu svěřují. Ale co se to vlastně v těle děje?
„Kondice měřená celkovou aerobní kapacitou klesá od přibližně třicátého roku věku každý rok o procento. To znamená, že výkonnost a svalová síla sedmdesátníků je pak zhruba poloviční. Tyto procesy jsou normálním důsledkem stárnutí, jsou přirozené, nevyhnutelné, ale je možné mírnit jejich průběh,“ říká přední česká gerontoložka Iva Holmerová. Lékaři čím dál častěji mluví o tom, že se ve vyšším věku projevuje, jak lidé žili a žijí. Čím dál více je vidět, jak se průběh stárnutí může lišit. Souvisí to s tím, jak rozdílní současní senioři nyní jsou, k jakým změnám v této části obyvatelstva došlo.
„Když měla moje babička osmdesát, pořád jen seděla na zahrádce u sebe nebo u domků svých sousedek. Ty paní vypadaly stejně, mluvily stejně, oblékaly se stejně. Byly to staré babičky, které obtížně chodily a mluvily o nemocech,“ vzpomíná sedmdesátiletá učitelka Věra. Když tyto ženy, které si pamatuje z dětství a mládí, srovnává se svými vrstevnicemi a staršími dámami, které zná, říká, že jde o naprosto jiné lidi.
„Znám osmdesátiletého muže, který běžně jezdí na kole na výlety, dělá běžné práce kolem domu, řídí auto, chodí na procházky se psem. Říká, že sice cítí, že nezvládá to, co dříve, ale ve srovnání s jinými je v obdivuhodné kondici. Zároveň znám pětasedmdesátiletou paní, která po sedmdesátce přestala chodit ven. Nikdo neví proč, prostě pořád sedí doma, kouká na televizi nebo čte. Její příbuzní jsou z toho nešťastní, snaží se pro ni vymýšlet aktivity, ji nic nezajímá. Nedávno jsem ji viděla, jak vyrazila do nedalekého obchodu. Šourala se, přidržovala se zábradlí. Jako by už nemohla chodit. Jako by si odvykla od pohybu. Je na ní přesně vidět, jak schází, chátrá,“ vypráví Věra.
Ona sama začala krátce před sedmdesátkou s jednoduchých cvičením a dochází do jógy pro seniory. „Cítila jsem, že jestli nezačnu posilovat svalstvo, bude to zlé. Už jsem byla tak slabá, že mi dělalo potíž mít ruce nad hlavou při věšení prádla,“ říká.
„Rozdíly ve fyzické, ale i psychické kondici, se s přibývajícím věkem prohlubují a dá se říct, že ve vysokém věku jsou nejvíce znatelné. Jedním z nich je právě úbytek svalové tkáně. Na něm je vidět, jaký lidé měli vztah k pohybu, zda dodnes nějaký mají. Protože právě dostatek pohybu vede nejen ke zvyšování svalové výkonnosti, síly a svalové hmoty, ale také ke zlepšení metabolických parametrů,“ uvádí Iva Holmerová.
Hlavní tedy je nesvádět slabost a úbytek svalů jen na stáří. Jistě, stáří za tyto změny může. Ale nejen ono. Neznamená to, že když je nám šedesát, musíme zákonitě být slabší a unavenější, než když nám bylo padesát. Pokud člověk netrpí jinými nemocemi, je jen na něm, do jaké formy se během těch deseti let dostal. Jestli je proseděl, projedl a propil nebo při nich myslel na to, že je třeba se hýbat, cvičit, posilovat.
Paradoxně úbytkem svalové hmoty mnohdy trpí i lidé, kteří jsou ve vyšším věku jinak v dobré psychické i fyzické kondici. Mnohdy by mohli žít aktivní plnohodnotný život, jenže oni se cítí být slabí, unavení. Dělá jim problém nastoupit po schůdcích do vlaku, nemají sílu se přidržet, vzepřít. Když upadnou, je to katastrofa, nejsou schopni se opřít a vstát. Nemají svalovou hmotu, sílu. Zmizela, protože jaksi zapomněli, že je ji třeba budovat. Takové budování totiž máme spojeno spíše jen s mladými kulturisty a děvčaty, které se producírují ve fitcentrech. Ale neuvědomujeme si, že právě ve vyšším věku má péče o svalovou hmotu smysl. Že i pro ty, kteří nikdy necvičili, je po padesátce vhodné začít dělat dřepy, zvedat lehké činky, chodit na výlety, vyměnit výtah za schody. Maličkostí, kterými můžeme zamezit tomu, že z nás jednou budou křehotinky, které odvane vítr, je hodně.
