Nic, co musíme, nám zpravidla není příjemné, netěšíme se na to. Ten význam slova to vlastně sám přímo vylučuje.
Lidé, kterým se podařilo nějakou změnu tohoto typu v životě udělat, zpravidla vědí, že se jim to podařilo teprve tehdy, když se na změnu začali těšit. Když jim byla příjemná.
„Lidé, kteří chtějí zhubnout, často říkají: Tak se ještě poslední den pořádně najím a pak začnu zhubnout. To je špatné. Na proces hubnutí by se měli těšit, jedině tak se jim podaří. Jenže takto to vypadá, že oni se těší na jídlo, na to, že se ještě nají, a pak si asi myslí, že budou trpět,“ říká Iva Málková, zakladatelka hnutí STOB, přední česká odbornice na hubnutí.
Podobný názor zastává čím dál více terapeutů a psychologů. Mají jasné příklady toho, že kdo změny bere jako krok k něčemu špatnému a spojuje si je s odříkáním a utrpením, zpravidla neuspěje.
Jen si vzpomeňme na dětství. Když se dítě chce naučit jezdit na kole, nejdříve o to kolo prosí rodiče, pak na něj natěšeně sedne, několikrát si namlátí, ale rychle na něj sedá znovu, protože se těší, až konečně s partou na tom kole vyjede. Naučí se to, protože se na to těšilo, strašně moc se to naučit chtělo. Dítě, které je nesportovně založené a rodiče mu kolo sami koupí, na něj jednou nasedne, spadne, pláče a pak už je nechce ani vidět. Rodiče ho na něm jezdit třeba nakonec naučí, ale ono na něm stejně moc výletů dělat nebude. Prostě se na kolo netěšilo, má ho spojeno jen s tím, že jezdit na kole by měl každý umět, že je to tak nějak normální a to je vše. Není to radost, splnění snu.
A podobné je to se vším a platí to klidně i u muže, který chce v šedesáti konečně seknout s kouřením, nebo u dámy, která se v šedesáti rozhodla začít cvičit, protože ji bolí záda.
„Všimli jste si někdy, že když na něco nadáváte nebo se na to zlobíte, nic se nemění? Dítě, na které se rozkřiknete, ztuhne nebo se urazí. Věci, které vás rozčilují, se vám dějí jako kdyby pořád naschvál. Část těla, kterou nemáte rádi a nemůžete se na ni v zrcadle ani podívat, je pro vás pořád stejně ošklivá. Cokoli, co od vás dostává negativní pozornost, se odmítne měnit,“ upozorňuje psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská.
Radí, aby si každý na své současné situaci našel to, co je v pořádku. Aby si to, s čím je nespokojen, přestal vyčítat. Neznamená to, že nemá chtít změnu, ale nalezení spokojenosti v tom, co je tady a teď, je prý nutný začátek k tomu, aby se k té změně dal udělat krok.
„Vždy, když jste se vrátili ke starému návyku, byl to návrat k něčemu známému a pohodlnému. Je jednodušší zůstat na gaučit než jít běhat. Proto je třeba, aby plánovaná změna byla co nejpříjemnější. Proto vymyslete ten úplně nejnepatrnější krok, který se dá podniknout,“ tvrdí Alžběta Protivanská.
V praxi to prý může znamenat udělat ráno jeden jediný klik místo toho zběsile si koupit permanentku do cvičení, kterou pak stejně nevyužijeme.
Nevložit při čekání u pokladny do košíku v supermarketu tu sladkou tyčinku, kterých je, potvůrek, právě tam, kde se tvoří fronta, vždy nejvíce.
Zatelefonovat kamarádce, se kterou jsme se tak trochu pohádaly a pořád čekáme, že ona zavolá jako první a zkusit tak znovu obnovit přátelství, které nám schází.
„Klíčem jsou malé kroky, které se podobají cíli, ke kterému směřujete, a zároveň jsou příjemné nebo vám minimálně nevadí je dělat. Na začátku je velmi důležité tento maličký krok udržet a vždy se za něj pochválit. Uděláte tak pro svůj mozek neuvěřitelně cennou věc: když se pro něco rozhodnu, tak to dokážu a je to příjemné,“ vysvětluje psycholožka.
Pro někoho to mohou být jen slova, která se těžko uvádějí do praxe. Mnozí, kteří však ve svém životě nějakou změnu udělali, potvrzují, že se jim podařila jedině tehdy, když ji brali jako pozitivní, jako příjemnou, když se na ni těšili. Zkrátka, když ji nespojovali se slovem musím.
Hana Charvátová
