Smutek i síla, krásné vyznání.

Zuzi,velmi ráda čtu tvoje verše,ale sama je psát neumím,třeba do ještě někdy doženu.V mládí jsem něco vytvořila,ale nevím, kde je tomu konec. Zase sem s radostí nakouknu !

Jako vždy - nádhera. Já obdobně jako Jana, když jsem byla sama, básnila jsem........deset let žiju ve spokojeném harmonickém vztahu a neventiluju :) Ale v šuplíku toho je přehršel, tak občas opráším a pouštím do světa :)

V těch verších je život sám. Bez přikrášlování a fabulací. Ta obrovská fantazie je jen a jen ve způsobu vyjádření. V tom je ta nevšední síla.

Asi to tak nějak bude, Oli. Mně nebývalo smutno, ani když jsem byla sama. Mnohem víc jsem psala. Teď si párový život užívám a nemám potřebu cokoliv ventilovat. Zuzčiny verše jsou neskutečně univerzální pro vyjádření pocitů kohokoliv, ale z jazykového hlediska naprosto nedostižné. Je v nich nadčasový rozměr a mohou oslovit lidi každého věku. Prostě poezie čistá jako lesní studánka a hluboká jako tůň.

Paráda!

Úžasná - jako všechny, ale moc by mě zajímalo jestli právě v té chvíli kdy se báseň rodí, jsi také plná smutku, nebo jindy radosti či vášně. Možná se mi všichni budete smát, o tomhle přemýšlím často a trochu závidím. Když je mi smutno, zabalím se do svého smutku celá a Vy všichni, Múzou políbení, se z toho asi umíte vypsat.