Moje nejkrásnější dovolená

Moje nejkrásnější dovolená se odehrála téměř před 35 lety. Tehdy jsem jako studentka cestovala s kamarádkou Ivou lehátkovým vlakem do Bulharska, do krásného lázeňského městečka Albena.

Jakmile jsme si odbyly ubytovatovací záležitosti, vypravily jsme se omrknout zdejší okolí, tedy hlavně moře, jeho dno, pláž, ale také plážové bary. Spokojené s „terénem“ jsme se pak brzy oddaly bezstarostnému slunění, koupání a slastnému skákání do vln.

Tak tomu bylo i následující den, jenom s tím rozdílem, že jsme náš odpolední program rozšířily o návštěvu plážového baru, objednaly jsme si něco k pití, netušíc, že kousek vedle sedí dva plážoví mladíci a pozorují nás. Nezůstalo jen u pozorování, přišli za námi a dali jsme se do hovoru. Začaly jsme s nimi konverzovat v ruštině (jak jinak, tehdy na Balkáně v dobách socialistického realismu).

Představili se nám, jeden byl Teri, druhý Risto. Řekli, že studují právo a že pocházejí z jedné jugoslávské republiky, z Makedonie. No, moc jsme jim nevěřily, protože v těch dobách byl na pláži „téměř každý chlap inženýr, student či lékař.“ Nám to však bylo vcelku jedno, protože my dvě, jsme se kromě koupání, přijely do Bulharska hlavně pobavit.

Mladíkům v černých "západních" brýlích, kouřících Marlbora, jsme byly v úzkých opalovačkách zřejmě sympatické, a tak nás večer pozvali na místní disco, odkud jsme ve vraceli až k ránu. Samozřejmě, že jsme po probuzení zamířily rovnou na pláž, s nadějí, že je třeba znovu potkáme. A nemýlily jsme se, Makedonci už nás vyhlíželi. Po společném koupání a potápění, nám navrhli, zda bychom s nimi nechtěly jet na výlet. A my, opojeny sluncem, mořem, dobrou náladou a taky trochu alkoholem, jsme svolily.

Určily jsme si místo srazu a čekaly jsme na „nějakou“ tu jejich jugoslávskou „Zástavu". Jaké však bylo naše překvapení, když na určené místo přijel nádherný červený auťák, značky Opel Kadet a z něj vyskočili naši Makedonci. Za hlasitého zvuku písně skupiny ABBA, která se ozývala z magnetofonových kazet auta, jsme ujížděli směrem na nedaleké Zlaté písky. Tam jsme si užívali všeho, co patří k létu…

Takto jsme díky našim novým společníkům během tří týdnů poznaly a prochodily řadu krásných přímořských letovisek a mnoho měst ve vnitrozemí Bulharska. Kluci mysleli na všechno, i na náš nocleh. Měli pro nás připravený menší žlutý stan – palatku.

Byli to velcí gentlemani, nepotřebovaly jsme vůbec peněženky, všechno za nás platili, po celou dobu se o nás starali. Většinu večerů jsme společně trávili na některé z diskoték, jindy jsme při popíjení „šampáňa“ poslouchali světové hudební hity ze 70. let., občas jsme zabrousili i do závažnějších rozhovorů. Byla to krásná doba a my jsme prožívali úžasné dny. Samozřejmě, že padla i nějaká ta pusa, vždyť nám bylo kolem dvaceti let, ale polibky, romantika a jižní slunce přece patří k sobě.

Ale nastal čas loučení, ukáply i slzičky, vyměnili jsme si adresy. A pak již odcházela řada dopisů, napsaných v makedonštině (naučily jsme se s kamarádkou makedonsky) z našeho města k nim, do Skopji. Tohle nám vydrželo asi dva roky, mezitím za námi kluci přijeli na Vysočinu, odkud obě pocházíme, ukázaly jsme jim zdejší kraj, zajely s nimi do sklípků na jižní Moravu a do Prahy. Za nějaký čas naše vzájemná korespondence začala řídnout, vše se zamotalo, jak už to v životě bývá. Vzdálenost mezi námi učinila své. S kamarádkou jsme jim za čas poslaly naše svatební oznámení.

Až za několik let, v době začínajícího internetu, jsem do svého pracovního počítače doslala e-mailovou zprávu v překladu s tímto textem: “Ahoj Dagmaro, léto 1979 bylo naše, vzpomínáš si“? Hned jsem věděla, o koho se jedná, psal mi makedonský Teri. V e-mailu mi dále sděloval, že přijedou s Ristem služebně do Brna a že by se rádi s námi setkali. Samozřejmě, že jsme souhlasily.

Čekaly jsme je na brněnském nádraží s obavou, zda se ještě poznáme. Ale ty byly zcela zbytečné, poznaly jsme je už z dálky, jsou pořád téměř stejní, dobře naladění, jenom oba trochu přibrali. Předali nám spoustu dárečků a my s nimi zamířily do hospody. Tam při pití českého piva nastalo veliké vypravování, tentokrát již v angličtině. Ruštinu i makedonštinu jsme nechali být. Je přece jiná doba. Povídali jsme si o svých rodinách, o svých profesích, ale především jsme se při společném vzpomínání znovu vrátili do „našeho bezstarostného prázdninového léta.“

Ke konci našeho setkání nás oba pozvali do Makedonie. A tak jsme s Ivou zanedlouho letěly do Skopje, představili nám své rodiny, ukázali domy, ve kterých bydlí a dokonce nás zavedli na půdu, kde je dodnes uložený náš žlutý stan – palatka, ve kterém jsme kdysi několik dní přenocovali. S jejich rodinami jsme pak poznávali krásu hornaté Makedonie, nádherné Ohridské a Prespaňské jezero a další starobylá města.

Přátelství s „našimi Makedonci" trvá do dnešních dnů, a přesto, že oba mají časově náročné povolání (stali se diplomaty), si na tyhle dvě české cholky (jak říkají) z léta 1979, najdou čas, a tak to zůstane navždy!

Jinak ohledně mého dalšího cestování: Ráda cestuji v České republice, stejně jako v zahraničí. Nejraději využívám služeb cestovních kanceláří. Protože jsem čerstvá důchodkyně, tak jsem zatím ubytovacích služeb během týdne nevyužila.

Jaká byla vaše nejlepší dovolená? Kde jste ji prožívali a čím byla výjimečná? Jezdíte raději do zahraničí, či po vlastech českých? Využíváte služeb cestovních kanceláří, anebo si plánujete dovolenou sami? Využíváte v důchodovém věku možnosti ubytování v průběhu týdne, kdy bývají penziony a hotely levnější? Napište příspěvek na téma "Moje nejlepší dovolená". Autor nejzajímavějšího článku získá slevový voucher na zájezd od CK Galileo v hodnotě 5000 Kč!

Moje nejkrásnější dovolená

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více