Starý kostel

Dojímají mě rozvaliny starého kostela,
kameny od slunce vypálené doběla.
Tudy kráčely dějiny,tudy procházel čas,
přivírám oči,zasním se,vše ožívá zas.

Starý kněz s vlasy šedivými,
ruce pozvedá a žehná lidem.
I já stojím mezi přítomnými,
a vše zavání posvátným klidem.

Dívka s mládencem klečí u oltáře,
závojem nevěsta má zahaleny tváře.
Varhany hrají svatební píseň,
já pociťuji podivnou tíseň.

Má představa však ještě dále letí,
vidím tu klubko hrajících si dětí.
Cítím mužský pot,slyším ržání koní,
a mladou ženu,spící pod jabloní.

Na místě jabloně pak s láskou kostel postavili,
a žili zde mnozí,co kraj tu proslavili.
 
Co asi za věky slyšely stěny kostela,
jen splněná přání bych chtěla slyšet docela.
Ne bolesti,ne nářky,ne smutky,
ale jen lidskou radost či zázračné skutky.

Nerada procitám ze svého snění,
ten čas neúprosný vždy všechno změní.
Tady po předcích zbyly jen ruiny kostela,
s kameny od slunce vypálenými doběla....