Svítání

Východ slunce ukončil noční snění,
na našem splynutí to však nic nemění,
i když ve mně duše pláče, toužím být jak malé ptáče,
co do dlaní bys něžně vzal a svým dechem zahříval. 
Cítím vůni tvojí kůže, voní láskou víc než růže.

Kdo vymyslel si loučení, milenců to soužení?
Vydechneš jen: " vrať se brzy, už teď mě to bolí, mrzí,
nedám tě za celý svět, vrať se lásko ke mně zpět ".
Rudá růže na polštáři, něžný úsměv ve tvé tváři.
Srdce moje divně bije, končí noční poezie.

Poslední polibek, poslední objetí,
já odcházím, ty zůstáváš a z okna dlouze máváš,
dobře, že nevidíš to moje dojetí,
i když mi slzy nesluší, pláči si nejen na duši.
Vrátím se za tebou drahý můj zase,
v každičkém povětří, v každičkém čase...