Nemám ráda zimu a nikdy jsem ji ráda neměla. Podle vyprávění dcery byla zima roku 2006 dlouhá, napadlo hodně sněhu a všichni jsme čekali na jaro. 7.března 2006 jsem jela svým autem do Frýdku-Místku, tam jsem vystoupila z auta a nic víc si nepamatuji, tehdy mi bylo 46 roků.

Otevřela jsem oči, kolem sebe jsem viděla muže a ženy a první co mě napadlo bylo, že jsou o hodně starší než jsem já. Říkala jsem si, že jsem asi v nemocnici, ale nevěděla jsem v které a proč. Hlavou mi šla neustále myšlenka, že jsem tam proto, abych tím někomu pomohla. Však mi to manžel vysvětlí, určitě za mnou přijde, to byla moje jediná útěcha. Chtěla jsem se zeptat sestry, proč tam jsem,ale nešlo mi to. Chtěla jsem se postavit, ale nešlo mi to. Chtěla jsem si upravit vlasy pravou rukou, ale nešlo mi to. Toto všechno mě strašně moc vyděsilo. Za chvilku za mnou přišel pan doktor, představil se mně, řekl , že je primář neurologického oddělení, jméno si už bohužel nepamatuji. Vysvětloval mně, proč tam jsem ,ale já jsem tomu vůbec nerozuměla. Přišla za mnou mladá paní v bílém a pro mě to bylo, jako kdyby za mnou přišel anděl. Chodila za mnou každý den, učila mě mluvit, trpělivě mi každý den říkala kdo jsem, kde jsem a proč tam jsem, říkala mi, že mám dvě děti a jak se jmenují a kolik jim je roků a když přišla druhý den, já už jsem si to nepamatovala. Paní magistra Petra mi to všechno říkala znovu, napsala mi to na lístek a ten jsem měla na stolku, abych si to mohla opakovat. Jeden den se otevřely dveře a stála tam dívka a chlapec a řekli mi mami. Já jsem to hned poznala, že jsou to moje děti, ale nepamatovala jsem si je a nevěděla jsem jejich jména, ale cítila jsem to, srdce se mi zaplnilo takovou něhou, byly to moje děti. Byla jsem moc šťastná, že tam oba byli. Ptala jsem se na manžela, ale řekli mi, že má moc práce a nemohl přijet. Mně to v ten okamžik stačilo, ani jsem si neuvědomovala, že je to divné, že by za mnou nepřijel. Tak se to opakovalo každý týden o víkendu, děti za mnou jezdily každý víkend a já jsem vždy celý týden cvičila, trénovala řeč, paměť, moc jsem se snažila, protože jsem měla důvod. Chtěla jsem se vrátit ke svým dětem a nechtěla jsem být na obtíž. Po čase jsem pochopila, že mi praskla céva v mozku a já měla těžké krvácení do mozku. Neustále mi pan doktor říkal, že je to zázrak, že jsem to přežila, začala jsem mluvit, chodit, dařilo se mi rozcvičit ruku, bojovala jsem kvůli svým dětem. Nechápala jsem ,proč mi říkal paní doktorko . Až po několika týdnech jsem si dokázala uvědomit, že jsem pracovala jako právník, ale bohužel že jsem doktorka práv je patrno jen z mého diplomu, protože veškeré vědomosti, které jsem kdy měla jsou již minulostí. Vše jsem díky krvácení do mozku zapomněla .Manžel za mnou nikdy nepřišel, nečekal, jestli se vrátím domů a hned podal žádost o rozvod a než jsem se vrátila domů z nemocnice, byla jsem rozvedená. Toto jaro roku 2006 bylo pro mě jarem, kdy pro mě skončila jedna etapa mého života, ale ještě jsem nebyla schopna si to všechno uvědomit. Ale nikdy nezapomenu na slova pana primáře, když se se mnou loučil. Říkal mi : „ Paní doktorko tam nahoře Vás má někdo moc rád, když Vám tolik pomohl a Vás určitě čeká ještě něco moc krásného.\" Já jsem mu hned řekla, že bych se chtěla dočkat vnoučka, že nic jiného si nepřeju. Přijela pro mě dcera, odvezla mě domů a kdybych ji neměla, tak nevím, kde bych skončila, kde bych bydlela, co bych dělala. Ještě další dva roky jsem potřebovala péči, pomoc a toto mi dcera poskytovala každý den. Měli jsme dům, ten jsme museli prodat, protože manžel chtěl vyplatit. Dcera mi sehnala byt, s mým zetěm všechno zařídili a mě jen přivezli do mého nového bytu. Uplynuly další roky a přišlo jaro roku 2012. A s tímto jarem začalo nejšťastnější období mého života. Dcera přivedla na svět dvojčátka – Jakuba a Šimona , moje první dva vnoučky.

Každý den děkuji Bohu, že jsem se mohla svých vnoučků dočkat. Kluci jsou úžasní a já jsem neskonale šťastná. Když jsem ležela tehdy v nemocnici, tak za mnou docházela paní psycholožka a učila mě, že na všem negativním mám vždy hledat něco pozitivního. I když jsem si říkala, že na tom, že jsem invalidní,nemohu dělat svoji práci, že jsem musela odejít z domu do bytu, že jsem musela odejít z vesnice, kde jsem žila celý život, že z rodiny mi zůstala jen dcera, na tom přece nemohu nikdy najít nic pozitivního, tak jsem se moc mýlila. Pozitivní na tom všem je, že jsem našla nové kamarády, ale ze všeho nejvíc pozitivní na mém invalidním důchodu je, že mohu všechen svůj čas věnovat svým vnukům a to je pro mě ten největší poklad, který jsem mohla získat. Žádné peníze mi nemohou nahradit okamžiky, kdy mohu být s našimu kluky, kdy se na mě usmívají, když se na ně mohu dívat jak spinkají, když je mohu krmit a jsem strašně moc vděčná mé dceři Věrce a svému zeti Jirkovi za všechnu jejich pomoc a vůbec za jejich chování a jednání.

Toto jaro roku 2012 je pro mě to nejkrásnější jaro, které jsem za celý svůj život prožila .

Na závěr svého povídání Vám všem chci říct, že i když si člověk myslí, že už je na samém dně a že už nemůže být nic horšího, tak to tak není a vždycky je něco nebo někdo, proč je třeba se nevzdávat a bojovat. Letos v březnu to bylo šest roků, co jsem měla mozkovou příhodu a bojuji vlastně pořád a jsem moc ráda ,že jsem ten boj nevzdala.