Začíná se tu a tam objevovat názor, že důchodci nejsou nejohroženější skupinou. Jsou i nejsou. Pojďme jejich situaci srovnat s mladými lidmi. Kdo je tu více ohrožen, kdo je tu ten silný a kdo slabý. Mladí lidé jsou většinou zdraví, silní, vzdělaní, jen mají občas potíže s počty a jaké se kde píše ý. Důchodci jsou staří, slabí, nemocní, často osamělí. Obě dvě skupiny jsou ovlivňovány oficiální propagandou, sdělovacími prostředky, školou.

Jak se má průměrný důchodce? Teď jsem někde četl, že ten hornický plat bývá často jediným příjmem rodiny. Ne, je to ještě horší. Nezřídka se stává, že jediným příjmem rodiny je důchod. Jídlo, byt, léky, poplatky. Čtyřicetiletý syn po dva roky bez práce. Několikrát to už už vypadalo, že jej vezmou, pak dali přednost jinému zájemci. Stačilo se zeptat v minulém zaměstnání. Jó, to je předseda odborů, kterého jsme se zbavili, případně dát jméno do internetového vyhledávače. Léta je tam napsáno, že v obecních volbách kandidoval za nesprávnou stranu. Mladí se pak brání přijmout funkci, kandidovat, organizovat se v odborech, ohrožovalo by jim to zaměstnání.

Napsala mi stará paní: nikdo se nás nezastane. Proboha, dva miliony důchodců a on se jich nikdo nezastane. Dva miliony povětšinou nespokojených voličů a on se jich nikdo nezastane. Důchodci by se měli probudit a uvědomit si svou sílu. Dva miliony voličů, politických aktivistů, kterým nemůžou nic udělat. Nedovedu si představit, že by někomu sebrali kvůli politice důchod, nebo že by se těžkooděnci vrhli na dav penzistů s pendreky či slzným plynem. Důchodci rozhodně nejsou tou skupinou co by se měla bát. Bát by se měla pravice dvou milionů nespokojených.

Věk nám přinesl nejen zdravotní potíže, osamělost, nízký důchod, ale také nebývalou svobodu. Když dolezu každý den do krámu, dolezu také jednou za rok k volbám abych jim to spočítal…