Kniha si mě našla už v mladé dospělosti a patří dodnes k mým srdcovkám. Samozřejmě jsem v době, kdy našim večerům vládly staré filmy z portálu Ulož.to, neváhala a podívala se na film znovu. Přes zoufalou technickou kvalitu snímku se dostavil stejný pocit jako v dětství, ale tentokrát s větším pochopením děje i vztahů. Alespoň doufám, dětské vnímání se nevyplatí podceňovat. V každém případě Anthony Quinn Řeka Zorbu nehrál, on Řekem Zorbou byl…

Později jsem propadla kouzlu knihy i filmu Poslední utrpení Ježíše Krista a díky spisovateli Robertu Fulghumovi se ztotožnila s nápisem na Kazantzakisově náhrobku v krétském Heraklionu – Nemám naději, nemám strach, jsem svobodný. Ano, hádáte správně, Fulghum to uvedl v mém milovaném románu Třetí přání (článek publikován na i60 dne 19. 1. 2026).

Na informaci, že nejslavnější řecký spisovatel, rodák z horkého, magického ostrova Kréta, stejně jako jeho hrdina Zorbas, strávil opakovaně svůj čas v Československé republice, konkrétně v Božím Daru, jsem narazila už před pár lety při první návštěvě Krušných hor.

Letos v červnu jsem se při pobytu v Božím Daru jeho stopám věnovala víc, protože mám za to, že si to autor, jehož dílo Kristus znovu ukřižovaný bylo i předlohou pro dílo Bohuslava Martinů Řecké pašije, zaslouží.

Jak se ocitl tento Kréťan v horské příhraniční vesnici, osídlené tehdy převážně německým obyvatelstvem? Kazantzakis patřil mezi vášnivé cestovatele, poznal většinu evropských velkoměst, takže se nedivíme, pokud navštívil Prahu. Ale Boží Dar neboli Gottesgab? Kde se tam vzal?

Příběh o tom, jak se dal ve vlaku směřujícím na Prahu do řeči s jáchymovským horníkem, jehož vyprávění o kráse drsných Krušných hor ho tak zaujalo, že s ním v Jáchymově vystoupil a už tam na čas zůstal, je bezesporu poutavý i trochu romantický. Bohužel pravdivý nebude, neboť nikde nenajdeme důkaz o tom, že by mezinárodní vlaky z Berlína do Prahy zastavovaly v Jáchymově. Skutečnost bude trochu jiná, ale faktem zůstává, že spisovatel do Božího Daru přijel dokonce opakovaně a pobýval tam v letech 1928 až 1930 a 1931 až 1932, a to v dnes už zaniklé osadě Myslivny.

Toto období jeho krušnohorské tvorby bylo velmi plodné: psal zde pokračování Homérovy Odysseie. Třetí verze dokončená při druhém pobytu je základem konečné podoby díla, které obsahuje 33 333 veršů. Během pobytu v Božím Daru údajně vzklíčily ve spisovatelově mysli i zárodky románů Kapitán Michalis a Svoboda  a smrt. Rozpracoval zde též scénáře k filmům: Budha, Don Quijote, Dekameron a Zatmění slunce.

O tom, zda také zde, v chladném Krušnohoří, uzrálo Kazantzakisovo rozhodnutí napsat román o horníkovi jménem Zorbas, kterého poznal kolem roku 1917 v dole na Peloponésu, můžeme jen spekulovat.

Já tomu rozhodně věřit chci, když procházím pěšinami mezi kosodřevinou nebo kvetoucím rašeliništěm. Když se dívám z vrcholu Klínovce na hory tak působivé ve své teskné kráse, když dýchám vůni horských luk a slibuji: zase za rok...

Ale ještě se musíme podívat na stopy slavného řeckého spisovatele v místním muzeu a nezapomenout ani na památník, který sochař Nikos Armutidis vytvořil na památku svého slavného krajana. Byl instalován v parku v centru Božího Daru a odhalen v roce 1995 za účasti samotného sochaře.

V neposlední řadě se rozloučíme s našimi hostiteli – manželi Pavlasovými z penzionu Chata Adélka, kteří povznášejí pojem pohostinnost na úroveň vskutku mimořádnou a běžně nevídanou. Chuť jejich domácího chleba jen tak nezapomeneme. 

Tak nashledanou Krušné hory, budeme se rádi vracet...

Informace čerpány z materiálů Muzea v Božím Daru.