Někdo to má v sobě od narození, jiný k tomu časem dojde nebo pod vlivem nějakých životních událostí, třeba po prodělání své závažné nemoci, nebo někoho blízkého si myslí, že by měl ostatním pomáhat. Ve mně tato vlastnost  doutnala od dětství. Asi příklad mé babičky, která pracovala v porodnici, kde pomáhala človíčkům na svět. Byla k rodičkám laskavá, měli ji za to rádi. Mé povolání nebyla pomáhající profese. Byla represivní. Jako vrchní rada v orgánu státního dozoru nad potravinami jsem byl nekompromisní. Musel jsem, jednalo se mnohdy o ohrožení lidského zdraví. Takové lidi nikdo s radostí při kontrolách, auditech či stížnostech nevítal. Hlavně ti, kteří své povinnosti zanedbávali.

Před koncem mé pracovní kariéry jsem nabyl přesvědčení, že bych naopak chtěl lidem pomáhat, nikoliv jen buzerovat. V předstihu jsem si zaplatil a absolvoval na Střední zdravotní škole kurz pro nižšího zdravotního pracovníka. Ucházel jsem se po odchodu o místo v nemocnicích v našem městě. Nevzali mě. Nabídka byla větší než poptávka. Byl jsem pro ně v 63 letech starý. Říká se tomu diskriminace věkem. Divil jsem se. Byl jsem vysportovaný, v dobré kondici, a když jsem viděl, jak v nemocnici obtloustlí padesátníci mají problém dotlačit pacienty na operační sál, kroutil jsem nechápavě hlavou. Zato v Praze na špičkové klinice mě rádi přijali. Byli se mnou spokojeni, dávali mně to najevo. Také já jsem se do práce těšil Výborný kolektiv a příjemná staniční, jako ta kde nyní jako dobrovolník docházím. Setkal jsem se tam i se známými herci a zpěváky, dalšími zajímavými lidmi. Tři roky stačilo, táhlo mě to domů.

Mám malý úvazek ještě ve škole, každý den sportuji, chodím po hrách s manželkou a s kamarády. Hodně čtu a mám blog, do kterého pravidelně přispívám. Žiji plnohodnotný život přesto, když jsem si přečetl plakát, který zval lidi k dobrovolnictví, jsem ani na okamžik nezaváhal. Nadaci Pavla Novotného jsem následně oslovil. V Opavě, kde bydlím, mi nabídli práci v jejich kavárně. To není pro mě. Já raději pacientovi na lůžku nabídnu vodu. Potřebuji kontakt, být s nimi tam, kde trpí, kde spí, tráví čas. Tam je mohu potěšit a podpořit v jejich nemoci. Tam je mé místo. Mezi nimi. To raději za pacienty dojíždím do Ostravy. Zájemce pro tuto práci, dle mého názoru, musí mít ještě další předpoklady. Na prvním místě sociální cítění, soucit a empatii. To znamená umět se vcítit do jeho stavu, odhadnout, co ho trápí. Poznat, kdy s vámi chce pacient komunikovat a kdy si chce odpočinout. Dá se to naučit.

Co mi dobrovolnická práce dává? Dobrý pocit, učí mě pokoře a úctě k životu. Uvědomění si, že o své zdraví musíme pečovat. Podle poslední studie amerických vědců je pouze 15 % genetických předpokladů k dlouhověkosti, který neovlivníme. Zbytek závisí i na nás, jak se k životu postavíme. Cítím vděčnost pacientů. Je to můj čas, který se mi krátí,  užitečně strávený a má smysl. Někdy zaslechnu kecy jako: „já jsem se celý život nadřel a teď si chci užívat“. Co to je? Spát do 9 hodin, válet se gauči, čekat na oběd, na večeři a nakonec na smrt. To odmítám.