5. 5. 2026

Přijela kamarádka ze Strakonic. Zvečera. A tak jsme měly před sebou dlouhý večer, dlouhou noc, lahvinku vína, povídání, smích a v noci jsme přišly na to, že jsme nejlepší (Asi to bylo tím vínem). Na druhý den splníme účel návštěvy, tj. nákup šatů coby svatebního doprovodu a jdu kamarádku vyprovodit na nádraží. Po cestě ještě kávička a zbytky toho, co jsme si neřekly. Stejně to nebude všechno… Mám na sobě bílé tričko, padnoucí kalhoty, béžové sako, novou kabelku a baleríny. Při loučení u vlaku mi kamarádka řekla: „Musíš chodit pořád jako madam? To se nemůžeš oblékat víc jako k táboráku?“ Moje odpověď: „Až půjdu k táboráku, tak se tak obleču.“

6. 5. 2026

Dnes máme v galerii vernisáž. Vystavuje místní paní malířka, osmaosmdesát let, velmi šarmantní a noblesní dáma. Vždycky krásné šaty, lodičky, nalakované nehty, luxusní kabelku. Nejinak tomu bylo i dnes. Ještě měla na ruce krásný designový prsten s křišťálem. Výrazné brýle, no prostě oko rádo pohlédne. A u této dámy je pravidlem, že takto chodí celý rok. Vždycky je zajímavá, upravená. V prosinci jsme ji potkala, táhla velkou, papírovou tašku. Ptala jsme se, jestli už nakupuje ježišky. „Ne,“ žasla. „Já jsem si koupila nový kabát. Mám ráda krásné věci, tak proč si je nedopřát.“

Jo a já bych měla chodit jako k táboráku. To tak.

Občas se v tramvaji bavím tím, že ženy upravuji a převlékám. Tahle dáma by měla mít delší nohavice, vyšší pas, tahle bunda snad nepatří už ani do kontejneru na charitu. Přemýšlím, jestli to děvče v legínách a jakési prapodivném flísové  mikině běží na jógu nebo na volejbal. Ale třeba sportovat vůbec nemá v úmyslu a jde do školy. A mládež v teplákách? To vůbec nebudu komentovat. Vysezené pozadí, kolena… holky s postavičkami jako lusk. Přemýšlím o zákonech přírody. Měly by přece samičky lákat samečky. Ale na tělíčka zahalená do tepláků? Kouknu po mládencích. Ať koukám, jak koukám, koukají do mobilu. Uf…

8. 5. 2026

Často jsme s manželem, zpravidla na dva týdny, jezdili autem do Itálie. Uživali jsme si památky, koupání, ochutnávali místní, skvělou kuchyni. A já jsme se ještě kochala módou ulice. Sedla jsme si do kavárničky a pozorovala. Dámy na kolech v kostýmku, s krásným šátkem kolem krku, zajímavě uvázaným. Starší dáma s taškou na kolečkách má rozevláté letní šaty a na ruce řadu náramků, klobouky, krásné šaty,  muži elegáni. Bílé košile, naleštěné boty… Byla to přímo rozkoš...

Ale co mě přímo dostalo, byla dáma, která vyvážela odpadkové koše v Pise. Bylo jí kolem čtyřiceti. Měla bílé tričko, rifle s laclem, vše zářilo čistotou, pracovní rukavice a byla krásně ostříhaná a namalovaná. Nevěřila jsem, že odnímá ze stojanu odpadkové koše a na malou multikáru je vysypává. Mohla jsem na ní oči nechat. Však jsem taky zvedla palec nahoru. Porozuměla. Možná je to gesto mezinárodní. Krásně se smála. Kdepak tepláky. Ani na vysypání odpadkového koše.