„Povídej o Labském králi, babičko, kdy už ho konečně uvidím?“ ptá se holčička jménem Liběnka, které všichni říkají Laběnka, protože si ze všeho nejraději hraje u řeky Labe. Má ráda její vodu a příběhy, které jí vypráví rákosí a babička.

„Musíš zavřít očka tak pevně, že za víčky uvidíš vodu bílou, modrou i černou a v ní paprsky zlaté sluneční a stříbrné měsíční. Musíš naladit ouška tak, že ti v nich začnou šumět vlnky a šplouchat rybky. Musíš cítit, jak voní vzduch, když vane večer vítr od řeky. Musíš si vzpomenout, jak do chodidel píchají kamínky a jak je hladí písek na pláži. Pak se ti možná ukáže Labský král,“ odpoví babička a dál šplouchá dlaní vodu do jamek v písku na říční pláži.

„Kde přesně král v Labi bydlí, babičko?“ ptá se Laběnka, „já bych si moc přála, aby bydlel přímo tady, naproti našemu domečku u Labské pláže.“

„To nejde, holčičko,“ vysvětluje babička. Labský král nemůže být na jednom místě, stejně jako řeka na jednom místě nestojí. Labský král bydlí v celé řece od pramene až tam, kde se Labe vlévá do moře. Když jednou rukou čistí pramen nahoře v Krkonoších, druhou rukou pomáhá lodím zakotvit v hamburském přístavu.

Byly časy, kdy se stačilo posadit na břeh a upřeně se dívat do vody a strašně moc si ho přát. Zjevil se pak každému klukovi nebo holčičce. Ukázal  jim velkého sumce s vousy tak dlouhými, že se mu zamotávaly do vrbiček na břehu nebo vycvičené kapříky, jak skáčou přes pádlo jeho člunu. Pouštěl jim na pláž až ke břehu velká hejna maličkatých rybiček, aby si s nimi mohly hrát. Nezlobil se na ně, když mezi kameny lovily čolky a dávaly si je do sklenic s vodou. Jen vždy chtěl, aby je zase pustily zpátky.

O prázdninách hlídal na plážích, aby děti nechodily do hloubky, aby je nestrhl silný proud. Když se takový mrňous odvážil, kam neměl, hned na něj poslal hodnou vlnu, aby ho vrátila, kam patří, to znamená tam, kde mrňous stačí.

Když  to nepomohlo, zavolal na něj velkou modrou vážku. Děti se ji bály, říkaly ji šídlo a platila i na toho nejhoršího neposluchu. Ale nikdy nikoho nepíchla, stačilo, když zabzučela kolem uší a děti hned mazaly ke břehu.

Ale před lety nastalo Labskému králi s lidmi velké trápení, protože začali do řeky házet odpadky a vypouštět do ní špinavou a někdy i jedovatou vodu. Labe si s tím nepořádkem nejprve umělo poradit samo, král poháněl řeku, aby tekla rychleji a vířil vodu, aby v ní bylo víc kyslíku. To je pro vodu moc a moc zdravé. Zavolal na pomoc maličkaté tvorečky, mikroorganismy se jmenují, aby začaly špinavou vodu čistit. Přikázal říčním ptákům - labutím, volavkám a divokým kačenkám, aby plovoucí nepořádek z vody vytáhly a hodily ho zpátky těm nepořádným lidem do zahrad.

Štiky dostaly za úkol kontrolovat, zda velké i malé ryby odplavaly z míst, kde se špinavá voda do Labe vlévá. Rakům, kteří žili na dolním toku ve slepých ramenech, poručil, aby se přestěhovali co nejvýše po proudu, jinak by nepřežili. Raci jsou totiž na čistotu vodu nejchoulostivější ze všech vodních tvorů, víš Laběnko?

Ale nic nepomohlo, lidé ubližovali řece čím dál tím víc, ptáků i ryb ubývalo, raci zmizeli a vážky odlétly. Děti se přestaly v Labi koupat a Labská královna uplavala do moře. Nešťastný Labský král viděl, že svůj boj nevyhraje a schoval se i  rusalkami až úplně nahoře v prameni  řeky, v horách, kde byla voda ještě čistá.“

„Povídej o rusálkách, babičko, ty já mám nejradši!“

„Rusalky jsou dcery Labského krále a Labské královny a jen oni vědí, kolik jich vlastně je. Lidé je nikdy nespočítají, i když se o to už celé věky snaží. Jsou to vlastně víly, jenže vodní. Rusalky mají dlouhé vlasy, které si rozčesávají v říčních peřejích na horním toku řeky. Někdo tvrdí, že tím způsobují povodně, ale já tomu nikdy nevěřila. Ani by to neuměly, povodně totiž může na lidi poslat jen Labský král. Rusalky jsou hodné a lidem neubližují, jen jsou hravé a někdy ztropí lidem pěknou rošťárnu. 

„Jakou rošťárnu, babičko?“ těší se Laběnka, protože rošťárny, ty ona má ráda.

„No třeba rybářům, těm odhánějí ryby od návnad. Kapřík se žene za těstem na háčku, ale rusalka před něj narafičí lepší pamlsek, třeba tlustou žízalu. Kapřík si pochutná a rusalka na háček napíchne botu, která plavala v Labi. Rybář si myslí, že ryba zabrala. Tak táhne, táhne a vytáhne starou bačkoru.

Tak to se Laběnce líbí, směje se, až radostí zatleská, ale najednou zvážní:

„Ale jak to pak dopadlo s tou špinavou vodou v Labi, babičko? Vrátil se král s rusalkami zpátky i sem k nám nebo jsou všichni pořád schovaní u pramene Labe?

Už je to dávno, Laběnko, to jsi ještě nebyla na světě, když se Labský král na lidi strašně rozhněval a poslal na ně velkou povodeň. Nedělal to rád, ale už si s nimi opravdu nevěděl rady. Lidé se totiž nechtěli polepšit a škodili řece čím dál tím víc. Velká vlna běžela po řece, voda stoupala a zaplavila domy i pole, vyvrátila stromy a odnesla lidem kurníky i se slepičkami, pejsky i s boudou. I lidi se v té dravé vodě utopili, když se včas nedostali do bezpečí.“

„Zaplavila i náš domeček, babičko?“ zeptá se  strachem Laběnka.

„To víš, že i náš, děvenko, povodeň  si pak už nevybírala, kdo řece ubližoval a kdo ne.

Trvalo dlouho než voda, kterou ani ti nejstarší nepamatovali, opadla. Lidé spočítali škody, které byly nesmírné a jakoby jim ta velká voda hlavy propláchla, začali se k řece chovat lépe. Šlo to pomalu, ale voda se začala  být čistější, ryby se vrátily, ve slepých ramenech se zase objevili  raci.  Král nejdříve prozkoumal celou řeku sám, od horního toku až tam, kde se vlévá do moře  a teprve potom dovolil rusalkám, aby ho následovaly.“  A tak už zase prohánějí v řece i po březích, češou si vlasy v peřejích, tančí v mlhách kolem řeky a byly by šťastné, jen  kdyby jim maminka nechyběla.“

„Jejich maminka je Labská královna, viď babičko? A kdy se jim z moře vrátí?“

„To nikdo neví, Laběnko, ale všichni musíme věřit, že brzo. Voda v Labi už je v některých místech čistá, možná se vrátí, až bude průzračná. Určitě se jí také stýská po Labském králi a dceruškách rusalkách.“

„Já bych si moc přála, aby se vrátila, babičko,“ řekne toužebně Laběnka a zavolá hlasitě, že  je slyšet až na druhém břehu řeky:

„Královno, Labská královno, vrať se k nám!“

„Pšt, tiše Laběnko, podívej,“ ukazuje najednou babička na vodní hladinu před nimi. Voda se tam jen nepatrně rozčeřila, leskne se od slunečních paprsků, takže vlnící se tváře rozeznává jen ten, kdo je připravený a moc si přeje vidět:  dlouhé vousy a korunu Labského krále, zlaté vlasy jeho královny a rej rusalek, které nejde spočítat. A jejich oči, které všichni mají stejně modré jako Laběnka.