Pomůže od slimáků, mšicím a molicím zatne tipec, vylepší chuť paprikám, dodá hezký vzhled zahradě. No prostě, pokud vás něco trápí, zasaďte tam afrikán a ono to přestane. To jsem ovšem v době výhodné koupě netušil, jak velkou má skutečně moc.
Zrovna včera si tak sedím v obýváku, hluk utichl. Děti se šly koupat, manželka uspávat nejmenšího. Sedím a dívám se na okno, kde předpěstováváme zeleninu a taky tam máme ony sazenice Afrikánů. Koukám na ně a jedna už začíná kvést. A v tom jsem si vzpomněl.
Vzpomněl jsem si na tátu, který nebyl moc tátou, protože sám toho svého nikdy neměl, ale o tom jindy. Na to, jaký byl a na to, jaké to bylo být klukem u nás doma. A na to, jak dokáže být život smutně krásný.
V myšlenkách jsem šel opět tou naší ulicí v Bystřici. Tady bydlela paní Svačinová a kousek nad ní starý pán Vaščešen, byl starý, dle mého dětského pohledu mu muselo být snad tisíc let. Nosil dlouhý kabát, košili, ale hlavně velký, špičatý klobouk tmavé barvy jak Rumcajs. Jeho dům byl hned u chodníku a přesto v jiném světě. Vždy, když jsme tam jeli na trávu, ocitl jsem se v jiném světě, ve světě pohádek, kouzel a magie. Ve světě klidu a míru kouzelné zarostlé zahrady. Už tu taky není.
Jdu dál, po pravé straně je obchůdek. Ano, tak jsme mu říkali, občas když jsem si našetřil pět, nebo deset korun, koupil jsem si něco dobrého. Prodávala tam dcera pana Ondrejčíka, to byl velice hodný a příjemný pán, který alespoň dle toho, jak jsem měl možnost ho poznat, miloval život. Uměl najít spoustu hřibů a pak je nosil mojí nemocné mamince. Ke konci chodíval s malým pejskem po ulici. Dnes už je chodník prázdný. Tedy není prázdný, chodí tam noví lidé, ale to už nejsou ti mí.
O kousek dál je nádherná vila. Tady bydlel pan Valenta. Jeho si už moc nepamatuji, ale jeho manželku ano, sekávali jsme jejich obrovskou zahradu na seno. To byla vždy dřina, posekat, usušit a pak ručně na okolo kolem celého bloku domů vozit ručním vozíkem na seno, hrabat, házet, šlapat a pak spát. Další den znovu. Naštěstí není vila prázdná, bydlí tam nějaký cizinec z USA, jezdí sporťákem s kalifornskou SPZ. Je zvláštní, jak některé domy předurčují své majitele, nebo se pletu?
A tady kousek pod naším Skočkovi, mí nejmilejší sousedé. Ona byla učitelka, ale já si ji pamatuju už jen v důchodu. Byli to kamarádi mojí babičky a dědy. Dokonce je snad i seznámili a vždycky se u nás trochu škodolibě říkalo, že mému dědečkovi musí být Petr (pan Skoček) neskonale vděčný za takové seznámení. To třeba, když vysál celý dům a paní Skočková za ním rozhazovala sušené květy levandule na provonění domu. Ale tady jsem tuze rád chodíval, s vajíčky, na šmigrust nebo jen tak posedět. Vždy měli výborné historky a chlebíčky. Uznejte, co více člověk může chtít?
Nad nimi už jsou jen Janečkovi, vyrábí stále úžasné papuče, které snad přežijí všechno. S jejich dcerami jsme si hráli na ulici, tehdy ještě nejezdilo moc aut a tak se to dalo, ale o tom třeba jindy. Jen je zvláštní jak se člověk dokáže jinému časem vzdálit. Jednou, anižby si to uvědomoval jde s někým naposledy ven, naposledy nakreslí panáka nebo si zahrají na babu a pak? Ticho.
Jsme tu, otevíráme světle zelenou branku k našemu domu, úzká cestička je lemována rozkvetlými afrikány, vzduch je těžký, horký a z kvetoucích květů na květ létají čmeláci a včely. Ty afrikány tam rostly každý rok, celé mé dětství. Na oknech domu jsou truhlíky s muškáty. Projdeme dál až na dvůr, který hlídá můj Broček, krátkosrstý jezevčík, jeden z mála opravdových přátel kluka, který díky nemoci zůstane sám.
Pod oknem prádelny jsou na lávce tři lavory s vodou na večerní koupání, uvnitř se topí a vaří voda na šrot. Vždy tak zajímavě hezky voněl, když se dělal. V myšlenkách projdu kolňou, v chlívku chrochtá pašík a tam je to snad Běluša, naše koza, o které jsem myslel, že nás snad přežije. Ta se nadávala mlíka, osobně ho nesnáším v jakékoliv formě. Občas mě zkoušeli oblafnout a udělali z něj kakao nebo nějaké jídlo. Ne, díky raděj vodu. Pochoval jsem ji o pár let později, v zimě na zahradě. Je zvláštní, jak dokáže být zem ztvrdlá mrazem, jak málo má 15 letý kluk síly a jak slzy dokážou rychle přimrzat na tvářích.
Kousek dál je náš seník, jeden ze dvou. Byl jsem u toho když ho Táta stavěl. Pro malýho kluka to bylo něco neskutečně úžasnýho, byl snad superhrdina. Popravdě i dnes si myslím, že byl, bez vzdělání, zkušeností nebo pomoci postavit stavbu z odkoráňů co ho přežila a stále neporušená stojí. Neuvěřitelná frajeřina. I dnes je alespoň z části naplněný senem, jako by se čas zastavil tehdy v létě.
Pojďte za mnou do zahrady, na levé i pravé straně se pěstuje zelenina. Brambory, řepa, rajčata, okurky, celer i papriky. Prostě vše, o co jsem se tak nerad staral a co jsem nerad obhospodařoval a co dnes pěstuji sám. Asi je to v krvi.
A dál stojí naše bouda. Bouda byla postavena jako náhrada za stan, který vydržel asi dva roky, nikdy jsem to nikomu neřekl, snad mě neprásknete, bylo to díky mě. Ono se toho stanového plátna neměl člověk dotýkat, protože bylo něčím ošetřené, aby do něj neteklo, ale mě se to tuze líbilo, jak ty kapky jely jako autíčka za mým prstem. Inu, bouda byla lepší, měli jsme tam spaní i klubovnu v jednom. Snad každou letní noc jsem tam s bratrem spal, i když moc nechtěl. Občas jsme i hráli nějaké hry, třeba Dračí doupě. Ono to spaní se mi moc nelíbilo, ale ty večery a rána, ty stály za to.
Táta pokácel pár starých stromů a udělal z jejich kořenů čtyři trůny. Trůny, na kterých jsme seděli a opékali špekáčky, poslouchali jeho historky i povídání, Vždy když oheň dohoříval a zůstalo jen pár uhlíků, seděl jak král na trůnu, tvář jen lehce ozářenou rudým světlem, v očích se mu leskly žhavé uhlíky a já tehdy nechápal. Nechápal jsem a nevěděl, nad čím přemýšlí, nečetl jsem mezi řádky a nevnímal bolest rozpolceného člověka bojujícího s vlastními démony. Už chápu táto, už vím, odpouštím...
Miloval jsem i ty rána, vstával jsem první jako každý malý kluk. Na listech trávy byla rosa, ptáci teprve začínali zpívat a všude bylo mokro a ticho. Díky tomu na mě vždy padla taková bázeň, připadal jsem si trochu jako vetřelec, který svým pohybem ruší tuto tichou, raní modlitbu přírody. I dnes kdy vstávám ve 4:00 a jedu do práce, si občas jen tak sednu u našeho obchodu v autě a sleduju to raní nadechnutí světa. Jen mám pocit, že je dnes méně časté. Těch kouzelných rán je méně a méně. A nebo jsem je přestal vidět?
Dnes už tam afrikány nejsou, nejsou ani muškáty. Vždy, když jedu za maminkou, je to jako vejít do chátrajícího muzea plného bolesti, křivd a smutku. Je zvláštní, jak zloba, tvrdohlavost a alkohol dokáží zničit to dobré v nás i v tom našem malém kousku světa. Asi je pravda, že se vyrovná člověk snáze s tím, čeho se na něm dopustili cizí, než s tím, čeho se na sobě dopustil on sám.
A kytka se dál ptá, chce vědět víc, proč jsem si ji vlastně koupil. Proč zrovna afrikán zdobí můj parapet svým květem. A vzpomínky se dál chaoticky vynořují a já si skládám svůj obraz a přepisuji jej, nejprve v duchu a pak sem.
Zima byla pro nás vždy takovým těžším obdobím. Peněz nikdy moc nebylo a luxus, ten jsem věru nepoznal. Topili jsme v našem třípokojovém domečku kamny v každé místnosti. Jeden sporáček a dvoje staré Petry.
Dnes je ten den, den na který se těším celý rok. Je přece 24. prosince, vstávám do studeného rána. Kamna vyhasla už dávno a díky starým kastlovým oknům, které zdobí mrazivé květy, je uvnitř velká zima, pára jde od pusy. Vstanu a jdu pomoct chystat kamna, abych se co nejdříve ohřál. V obývacím pokoji je to pro mě jak v ráji, miloval jsem Vánoce tehdy a miluju je i dnes. Všechno bylo totiž uklizené, voňavé a vyleštěné Diavou, její vůně, to jsou Vánoce. V půlkruhové části obýváku stojí náš stromeček, krásně nazdobený červenou a stříbrnou s dlouhými třásněmi. Za každým obrazem je větev jehličnanu, na lustrech jmelí. Zapínám televizi, ručně a stejně tak i volím mezi čtyřmi programy a hledám nějakou pěknou pohádku, všechny jsou černobílé, barevnou televizi má jen babička. V kamnech to už hezky praská, táta poklízí, máma vaří. Věříte, že si nepamatuju, kde je bratr? Za chvíli slyším, že Broček štěká, už jsou tady. Babička s dědou jezdili každý rok na Štědrý den a domů jeli až na Štěpána, obvykle jsem jel s nimi. Rodiče nechtěli, abych byl na Silvestra doma. Babička byla, jak se říká, zlatá ženská, učitelka, ředitelka a prostě strašně dobrá babička. Pořád mi říkala, jak se těší na vnoučátka, nikdy se jich nedočkala, ale vím, že je šťastná, když teď kouká dolů na nás. Vždy s sebou vozila svůj polštář na krční páteř a každé Vánoce taky krabice a plechy vánočního cukroví, které děda hodnou čtvrthodinku vytahoval z červené Felicie jak kouzelník z kouzelnického klobouku, protože to auto snad nebylo nikdy tak velké, jako každý rok 24. prosince.
Zbytek dne až do večera jsem trávil loupeživými nájezdy z obýváku na cukroví, bramborový salát a jiné dobroty. Nebyl jsem dobrý zloděj, obvykle jsem dostal vyhubováno a z onoho obsahu si snad pamatuji jen koncept, který obsahoval něco o půstu, zlatém prasátku a o tom, že nic nezbude. Tu kradmou dovednost jsem, bohužel, ke své hanbě spolu s dospíváním poměrně zdatně vylepšil a přidal k ní i podvodnickou kategorii. Ale pššt, nikdy mě už nechytli a já už nikdy neposlouchal od nikoho hubování!
Večer, když nastal čas, jsme se usadili u malého stolu v kuchyni. Dostali jsme rybí polévku, která mi smrděla jak dno rybníku a v ní opečený, rozmáčený rohlík. Tu polévku nesnáším dodnes, musel jsem ji dojíst, jinak by nepřišel Ježíšek. A víte vy, že jsem ho jednou viděl? Když jsem byl malý, měl jsem nočník v ložnici, hned vedle dveří do obýváku, jako nedočkavé dítě jsem se musel jít vyčůrat, proč do nočníku a ne na záchod? Náš záchod byla místnůstka 1x1 metr, bez topení a vody. Suchý záchod jako díra v zemi a v zimě neustále zmrzlé stěny pokryté ledem. Občas to bylo jak sauna, u kamen víc jak třicet, na záchodě mrzlo. Jen si tak čůrám a v tom ho vidím, postavu, jak celá září stříbrnými paprsky a dává dárky ke stromečku. Samozřejmě, že dnes už vím, že to nebyl Ježíšek, ale jen kombinace touhy, představ a magické noci plné světel. Nicméně, pořád ve mě je ta vzpomínka a myslím, že to byl on, že nezapomněl na můj dopis, kde jsem mimo dárků prosil i o zdraví, štěstí a radost u nás doma.
Jako druhý chod byl klasický kapr na podkovy plný kostí, ani toho jsem moc nemusel, ale protože byl hodně podobný mému oblíbenému řízku a byl tam i ten salát, a taky byl hlad, tak jsem to snědl raz, dva. Pak se chvíli vykládalo a šlo se na dárky. Obvykle tam byly samé potřebné věci. Ponožky, bundy, mikiny a trenky, občas nějaká hračka. Potom jsme si hráli a dospělí se bavili a kouřili, dokud se nešlo spát.
Až nyní vím, že to nebylo ani tak o povídání, jako o hádkách. Hádkách o místo, o to, co se bude teď dělat, každý to chtěl řídit a taky o vyčítání všeho špatného za celý rok. Takové zúčtování a nastavení zrcadla, ale nikdy ho nikdo nenastavil sám sobě. Až dnes vím, že otec pil a bylo to špatně, že dlužil dost peněz. Vím, že ani ta babička s dědou nepomohli vždy, když mohli a že ani má milovaná maminka nebyla taková, jakou si ji dítě představuje, nebo jakou ji chce mít. A taky vím, že vyčítání a nastavování zrcadel je zbytečná a marnivá věc, že temnota nikdy neporazí temnotu.
Teď, když chci dokončit práci a jít spát, hrají zrovna mou nejmilejší písničku z dětství, Nad stádem koní. Poslouchám její slova a vidím nás znovu se smát. Smát se u televize při sledování sobotních megafilmů, vidím nás se bavit na dvoře za večera. Vidím tátu jak se směje, jak nebije mámu a jak se nemusíme bát pod stolem v kuchyni. Vidím bráchu, který mi v noci, když nemůžu spá,t vykládá příběhy z dávné historie. Příběhy tolik odlišné od toho jeho, příběhy bez alkoholu, drog a mladých úmrtí. Vidím mámu, která má v očích chuť žít, která má sny, touhy a plány. Vidím ty oči, které dnes už znají jen slzy promarněného života a samotu starého domu, plného křivd a bolestí. A vidím malého kluka s plyšákem v ruce, jak mezi tím vším stojí. Jak pláče na schodech panelového domu v Meziříčí a volá tátu, který není. Kluka, co potřebuje obejmout, utěšit a milovat, ne se schovávat pod peřinou a své trápení říkat svým plyšákům. A vidím kluka, co nevyčítá, protože není co.
Život občas dokáže být tak smutně krásný...
