Můžete krátce shrnout, o čem je vaše nová kniha? Samozřejmě tak, abyste moc neprozradil a jen navnadil čtenáře?
Novela Rodinná rada je hořce humorným svědectvím o střetu dvou stárnoucích bratrů Marka a Ivana během péče o nemohoucí maminku. Jejich odlišné osobnosti, rozdílný vztah k minulosti, jiné politické preference a různá hierarchie hodnot eskalují v sérii vygradovaných scén, do kterých jsou vtaženy jejich děti a bývalí i současní rodinní partneři. Ve snaze pomoci s řešením náročné situace jsme prostřednictvím vypravěčky Aleny, bývalé manželky jednoho z bratrů, svědky střetu, který na půdorysu současné rodiny zrcadlí náš rozdělený svět.
Byla vám inspirací vlastní rodina, střípky posbírané kolem vašich přátel, anebo je to příběh zcela smyšlený?
Rodinná rada je kombinací toho všeho. Ve svých scénářích i knížkách vycházím z prožitých příběhů, které se následně pokouším propojit tak, aby se vzájemně obohatily a vytvořily nový obraz. Základem je však reálný příběh, osobní zkušenost, často někoho blízkého. Tak tomu koneckonců bylo i u mé spolupráce se spisovatelem Petrem Šabachem. Jeho knížky nebyly fabulovanými příběhy, ale poetickými a humornými osobními vzpomínkami, se kterými mi bylo umožněno vstoupit do autorského dialogu a pospojovat Šabachovy vzpomínky s mými vlastními podobně, jako tomu bývá při přátelském rozhovoru. Tak mohly vzniknout obrazy, které nám mohou být povědomé, které si můžeme jako čtenáři nebo diváci přivlastnit. Jde mi o práci naší sdílenou zkušeností o její reflexi. V tom je i Rodinná rada autentická, v tom reálném základě. To, jak se dílky nakonec pospojují je již fabulace a tudíž fikce. Na rozdíl od příběhů založených na vzpomínkách, jde v případě Rodinné rady o reflexi naší současnosti. Koncept je příbuzný Pelíškům, zase jde o svár dvou mužských individualit v rámci jedné rodiny, které formovala doba, ve které žili a kterou jsou poznamenáni. Jejich osobnostní patologie se odráží v jejich světě a utváří ho. Dospělí muži se tu chovají jako nezralí kluci, zatímco jejich rozumné děti se je snaží usměrnit, jako by byli jejich rodiče. Tento odpozorovaný paradox mně přijde nosný, zajímavý a pravdivý. Jak stárneme, stáváme se karikaturami sebe sama.
V jaké době se vlastně děj odehrává?
Příběh Rodinné rady se odehrává v naší současnosti, respektive nedávné minulosti. Zachycuje okamžiky, které máme ještě v živé paměti, jako jsou kupříkladu poslední prezidentské volby. Zabývá se fenomény, kterým musí moji generační souputníci čelit ve zrychlené době, fenomény jako jsou nástup sociálních sítí, komunikačních technologií, komplikovaná politická situace a zejména pak interpretace naší historie, s níž jsme se nedokázali anebo nechtěli vyrovnat.
Je tedy předobrazem knihy současná „běžná“ rodina, řešící každodenní problémy, které všichni známe?
Myslím, že se v těch postavách a situacích, které řeší, můžeme poznat. Zachycuji tentokrát vlastní generaci padesátníků, šedesátníků, která se, sama na prahu seniorního věku, stále ještě stará o své zestárlé téměř devadesátileté rodiče na jedné straně a na straně druhé se snaží obstát v úloze rodičů a prarodičů. Předznamenávám vývoj, který nás a naše děti dozajista čeká, kdy generace seniorů pečuje o generaci vlastních rodičů, neboť věk dožití se zřetelně zvyšuje.
Jsou podle vás nyní vztahy v rodinách horší, než byly třeba před čtyřiceti, padesáti lety? Třeba proto, že nás nyní ovlivňují sociální sítě, nové technologie, umělá inteligence či jiné vymoženosti, které nyní máme?
Sociální sítě ovládané technologickými giganty a jejich algoritmy jsou bez diskuze destruktivním a rozdělujícím fenoménem. Jak dnes a denně vidíme, že jsou schopny uvádět svět do chaosu a vynášet do nejvyšších pozic ty nejhorší z nás. Zároveň nové technologie jsou dnes prostředkem vedení účinné informační války. Je ovšem jasné, že účinná obrana nemůže spočívat v ničem jiném, než v ovládnutí těchto technologií, nemůžeme s těmito novými hrozbami - zbraněmi bojovat luky, šípy a pěstními klíny.
Péče o maminku ve vysokém věku zrovna není humorné téma, nicméně předpokládám, že vtipné situace čtenář v příběhu najde…
Předpokládáte správně. Humor je nejúčinnější prostředek, jak čelit těžkým životním situacím. A nejen v osobní sféře v rámci rodin. Jestli se něčeho usurpátoři moci skutečně bojí, tak toho, že budou k smíchu. Bylo tomu tak vždycky a je tomu tak i dnes.
Kdybyste sám musel pečovat v doma o svou maminku, zvládl byste to?
O naši šestaosmdesátiletou maminku se staráme s bratrem společně již dlouhou dobu. Je o ni dobře postaráno a těší se z našich každotýdenních pravidelných návštěv v utešeném domě pro seniory s empatickým a kvalitním personálem. Jsme na to, naštěstí, s bratrem dva a narozdíl od postav mé knihy, táhneme za jeden provaz.
Je podle vás podpora státu pro lidi, kteří pečují doma o svého příbuzného, dostatečná?
Vždycky by to mohlo být lepší, to je jasné. Ale většina světa, a to i toho vyspělého světa, je na tom mnohem hůř. Zároveň je jasné, že populace rapidně stárne a před společností stojí velký problém. To zná každý, kdo se dnes pokouší zajistit péči o své staré a péči vyžadující rodiče. Staví vás to do neřešitelných a opravdu tíživých situací.
V knize popisujete vztah dvou bratrů a jejich rodin. Sám máte staršího bratra. Jak jste si rozuměli v dětství a jak je to nyní?
Brácha je o šest let starší než já. Aktivně sportoval a býval pro mě v dětství vzorem. Zároveň, a to je přirozené, mě trochu mučánkoval a já zas na něj žaloval. Prostě běžné sourozenecké bojůvky. Šest let je docela velký rozdíl, který se mezi námi vyrovnal až v dospělosti. Dnes máme skvělý vztah a držíme při sobě. Uvědomujeme si, jak důležité bylo, že jsme vyrůstali v úplné rodině a s milujícími rodiči. A jsme jim vděční, že si nezadali s režimem, ve kterém jsme museli dospívat a že měli smysl pro humor. To bratři Marek a Ivan v Rodinné radě to zdaleka takové neměli! Což ovšem zakládá na nosné dramatické situace, které jsou k smíchu i k pláči. Pokud se tragické a komické podaří vypravěči k sobě přiblížit, přibliží se pravdivému obrazu.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že i režisér Jan Hřebejk, který podle vašich scénářů natočil několik filmů, je pro vás téměř jako bratr. Vaše přátelství evidentně prospívá i vaší společné práci…
Je to tak. Teď aby naší společné práci prospívala i přízeň institucí poskytujících finanční podporu, producentů a zachování médií veřejné služby, bez nichž je kvalitní filmová tvorba nemyslitelná. Filmy jsou, bohužel, závislé na financích, to je jejich prokletí. To, že můžu publikovat své texty v knižní podobě, vnímám jako vymanění se z této klatby. Je to pro mne úlevné a osvobozující. Knížky filmům nekonkurují, naopak, mohou je předcházet.
Dočkáme se tedy i filmového zpracování novely Rodinná rada? Už píšete filmový scénář?
Uvidíme, nechme se překvapit. Každopádně vím, že Honza Hřebejk o Rodinnou radu zájem má, že ho baví a rád by ji realizoval. Zbytek je dnes ve hvězdách a já jsem rád, že se Rodinná rada může nalézt cestu ke svým čtenářům a že mohu doufat, že je nezklame.
Petr Jarchovský (59) je český scenárista, dramaturg a spisovatel. Vystudoval spolu se svým přítelem z mládí Janem Hřebejkem Akademické gymnázium v Praze, v letech 1987–1991 pak katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Dosud zde také působí jako pedagog, v červnu 2020 jej prezident jmenoval profesorem. Je držitelem Českých lvů za scénáře k filmům Musíme si pomáhat, Horem pádem. Nominaci na tuto cenu získal také za Pelíšky, Želary, Pupendo, Kráska v nesnázích, Kawasakiho růže, Občanský průkaz, Nevinnost a Klauni. Dva filmy natočené podle jeho scénáře - Musíme si pomáhat a Želary - byly nominovány na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. V loňském roce mu vyšla kniha Olmerka o dramatickém životním osudu zpěvačky Evy Olmerové. Nyní mu vychází v nakladatelství Mladá fronta novela Rodinná rada. (Zdroj: wikipedia)
