28.1.
Něco křuplo.Ve výlohách se odráželo mihotavé modré světlo, povzbuzované občasným zakvílením, chvilku mým, chvilku sanitky. Na estrádu, na kterou to zpočátku vypadalo, to mělo celkem úsměvný konec. Projel jsem se tunýlkem - a nic. Prozkoumalo mě CT - a taky nic. Ani rentgen nepřinesl nic nečekaného. Sečteno podtrženo - jste starej, tak co byste chtěl. Sice mám problém přejít dvůr, ale jsem jásavě zdráv. Mám na to papír s razítkem.
1.2.
Celý měsíc budu třikrát týdně docházet na rehabilitace a to vždy 3x po půl hodině. Těším se, že budu úplně nový člověk, ale spíše "výběhový typ po záruce." V kříži to bolí strašně, silnější prášky už se nevyrábějí. Tak jsem pln očekávání a statečně se belhám životem.
4.2.
Setřičky jsou moc hodné, obětavé, hezké a mladé. Provádí se mnou různá alotria, zatím bez efektu, ale říkám jim, že se to asi lepší, aby měly radost a motivaci. Hodina a půl je dlouhá doba. Vznesl jsem přání, zda tam nedochází nějaká zajímavá babička pro mne, neb jsem hoch opuštěný, životem zkrušený. Tři tam vesele probíraly jednu klientku za druhou, aby je posléze všechny zamítly. Prý to jsou všechno mrchy. Vyprávěl jsem jim svůj příběh. Kriticky se vyjadřovaly k mým steskům a snažily se nastínit světlé zítřky.
6.2.
Jedna z procedur je nahřívání cemru infralampami. Připadám si, jak talíř s chutnou krmí před expedicí u Polreicha. Dřímu, vnímaje teplo a vkrádají se vzpomínky. Stýská se mě. Hodně. Pořád.
Vůně vlasů, hebkost pokožky, tóniny hlasu, vzdechy, smích, pláč (ten mě ale trhal na kusy), hodiny strávené u stolní hry. Těšení se až přijede, čekání, vaření, výlety...
Paměť by se měla dát vymazat. Kde jsou muži v černém? Tmavé brýle, blik! a v duši čisto, klid, žádné trápení.
7.2.
Je sobota. Nemám, co dělat, ani za kým jít. Záda bolí a tak na procházku to moc není. Měl bych možná zavolat, nebo napsat, ale to už jsem jednou udělal a jak to dopadlo?
Sednu do auta - tam jedině mě záda nebolí a hezky si hřeju sedadlem - a pojedu. Někam.
