Ostravské šachty těžily na maximální výkon a klíčovým slovem byla „Těžba“! Té se podřizovalo veškeré dění, to byla priorita!
A tak tenkrát ještě mladý muž krátce po vojně, plný sil a budovatelského nadšení, zahájil odpolední směnu. Dařilo se, což v úkolové mzdě slibovalo i nadprůměrný výdělek. Ale přerušil ho přímý nadřízený s ustaraným výrazem ve tváři s otázkou. „Máš tu dneska auto?“ Jednalo se o rodinné Embéčko, které ještě zajížděl občasnými cestami do práce. Ten den bylo zrovna v garáži. Tu informaci přijal se zoufalstvím, ale pak se vzchopil a řekl:
„Musíš mi pomoct, je problém!“
„Nech všeho, doběhni pro něj, vysvětlím, zaplatím!“
Stalo se a za necelou hodinu už uháněli na Slovensko pro klíčového pracovníka, aby zachránil OKD.
Bylo to v době centralizace mnoha lokálních pracovišť do nových objektů. Tomu šéfovi přidělili Gumárnu, kde se renovovaly silové elektro kabely a „pekly“ drobné gumové díly. Administrativně mu byla svěřena i skupina specialistů pracujících různě po šachtách, kde je bylo zapotřebí. Celou tu partu včetně předáka tvořili brigádníci ze Slovenska. Bydleli na ubytovně, měli spoustu odpracovaných hodin navíc, tak si je občas vybírali náhradním volnem a odjížděli k rodinám.
Stalo se to co nemělo. Na šachtě se roztrhl gumový dopravníkový pás. To byla zrovna jejich práce. Zvládli by ji i jiní, ale zapotřebí byl unikátní svařovací přípravek. O ten se staral a pečlivě jej hlídal samotný předák. Předák, ani nikdo z té party nebyl k nalezení. Jistá předtucha naznačovala, že bychom je našli nejpravděpodobněji u nich doma.
Dojeli jsme na Slovensko, našli jeho dům, ale on tam nebyl. Že bude asi v krčmě, ale také nebyl. Jejich příjezd vyvolal rozruch a pozdvižení. Kde kdo chtěl pomoci, ochotných bylo bezpočet a všichni si považovali vzácnou návštěvu uctít ochutnáním jejich nejlepší pálenky.
Nakonec jsme toho člověka našli na stavbě domku jeho příbuzného. Radostné bylo shledání. Následovalo pozvání do rodiny, samozřejmě s ochutnávkou jejich domácích specialit a ještě lepší jejich pálenky.
Řidič byl ve výhodě, on mohl, ale nemusel! Chudák šéf ovšem musel, odmítnout nepřicházelo v úvahu. Ta pálenka byla skutečně kvalitní! A bylo ji hodně i pro domácí už odolné a přivyklé, natož pro toho šéfa.
Nikdo už neví, jak se v pozdních hodinách podařilo dostat je oba do auta a nad ránem je s bolehlavem vyložit na místě určeném. Jako první se vzpamatoval předák: „Šéfko nestarajte sa, viem čo urobiť, zariadim to!“
Řidič se nestaral, odjel domů prospat se. A ten předák se také postaral, jenom se proslýchá, že obratem nasedl na nejbližší autobus a odjel zpátky na Slovensko. Jak se postaral? To jistě někdo ví, ale všichni ctí zásadu, že kdo se moc ptá, moc se dozví!
