Dalo by se říci běžný projev lednového počasí. Ale ouha, v dnešním světě krutopřísných zpráv zažilo Česko kalamitu – přestaly jezdit vlaky, zastavila se doprava na dálnicích, mnohé silníce a silničky byly neprůjezdné, lidé se nedostali do práce, do obchodů nedorazil čerstvý chléb, popelnice zůstaly nevyvezeny. Pražská záchranka dokonce aktivovala traumaplán, zlomených rukou a nohou bylo totiž více než obvykle.
To já mám zlomené srdce. Zdá se mi, že svět už nikdy nebude normální. Že z jevů běžných tvoříme katastrofy, ale děje závažné neřešíme. Donekonečna rozpatláváme hlouposti, ale to podstatné necháváme ladem. Z davu necháme vystoupat hochštaplery, zatímco skutečné elity tiše trčí v koutě.
Česko paralyzovala ledovka a my můžeme být rádi, že k nám ještě nedoletěly stovky dronů či zbloudilý Orešnik. Nedovedu si představit, co by se u nás pak dělo. Obávám se, že předpovědi počasí predikujících ledovku, vánice či tropická vedra, budou zanedlouho lepšími zprávami než dění ve společnosti. Mohu jen doufat, že se pletu a přeci jen se zase vyčasí. Dněs mě však tento způsob světa dělá mě poněkud nešťastným.
