„Jo, jo, to říkáte vždycky, a pak když jsme spolu na vejletě, tak vám ani nestačíme,“ oponovala Jana.
„Bejvávalo,“ ozval jsem se já. „Co vy, jak se máte, co prckové.“
„My jsme v pohodě, ale Petřík chytil nějakou teplotu, Karel je v Plzni na školení a já bych potřebovala být zítra a pozítří v práci. Nemohli byste na ty dva dny přijet? Pak už tu buď bude Kája, nebo si můžu vzít volno já,“ ozvala se prosebně.
Obvyklá situace, která se opakuje tak třikrát, čtyřikrát, plus mínus, do roka. Péťa i Katka chodí do místní bakteriologické laboratoře neprávem přezdívané školka a pilně se imunizují prostřednictvím sdílení dětských chorob.
Kývli jsme na sebe. „No já bych mohla. Taťka má jít zítra na kontrolu k doktorovi, tak bych přijela sama večer autobusem.“
„Jéžiš, to bys byla celá zlatá. Teda oba jste celý zlatý. Vytrhlo by mi to velkej trn z paty.“
„No moc se neraduj, něco za něco,“ zapojil jsem se. Žena se na mě překvapeně podívala.
„Jasně, co potřebujete,“ pochopila rychle.
Situace mi nahrála. „Příští týden nám mají přivézt pět kubíků dřeva na topení a budeme je potřebovat naskládat z chodníku před domem do přístřešku na dvoře. Nechcete přijet na brigádu?“
„Tati, vždyť to děláme každý rok, tak víš, že to není problém. Jasně, že jo.“
Zasmál jsem se. „Já vím, to byl jen takový balónek. Co Káťa, ta je v pohodě?“
„Zatím jo, ale ona to vždycky chytá od Péti a od ní to pak chytnu já, takže nás pak drží nad vodou jen Kája. To je náš záchranný maják.“
„Heleď, já se jdu kouknout na autobusy, v kolik mi to jede, sbalím se a večer budu u vás.“
„Tak díky, mám vás ráda.“ A zavěsila.
„Poslali naposled fotky před třemi dny, tak jsem si říkal, kdy už se zase ozvou, ale bohužel jsem měl jinou představu,“ poznamenal jsem.
„No jo no,“ ušklíbla se žena. „Dyk si pamatuješ, jaký to bylo s Janou a Jiříkem. Tam jsme taky plánovali ze dne na den. Jednou teplota, podruhý zlomená ruka, potřetí závody v plavání nebo zápas v kopaný. Furt se něco dělo.“ Chvíli vyhledávala na mobilu autobusové spojení a pak si šla sbalit tašku s věcmi na dva nebo tři dny. Člověk nikdy neví, jak se věci vyvinou.
Šel jsem si udělat kafe a přemýšlel jsem co budu dělat s osamělým večerem. Ne že by mi to bylo proti mysli. Občas je příjemné, když se člověk nemusí vázat na partnera a může si rozhodovat o svém vlastním programu sám. Když jste pár let v důchodu, tak ať chcete nebo nechcete, občas si lezete na nervy i bez zjevné příčiny. Ale nebudu to rozpitvávat, asi to znáte všichni.
Tak za půl hodiny byla u dveří sbalená. Vzal jsem klíče od auta.
„Běž si vypít to svý kafe,“ usmála se na mě. „Na zastávku je to pět minut, tak to snad ještě zvládnu.“
Povytáhl jsem obočí. „Fakt tam nechceš vzít?“
„Není to potřeba. Teď parkuješ vedle před barákem, a když odjedeš, někdo ti tam vleze a zase budeš muset hledat místo až kdoví kde.“ A dostal jsem nezbytné upozornění: „Jídlo máš v lednici, tak to snad zvládneš.“
„Neboj, čaj si uvařím, chleba namažu máslem, a když budu mít štěstí, vajíčka budu vařit tak dlouho až změknou.“
„Ale no tak,“ zamračila se.
Vím, že nemá ráda, když si vymýšlím takové nesmysly. Ale občas mi to nedá, a sem tam mi takový ‚pokus o vtip‘ holt vypadne.
„Neboj, za tři dna ještě nikdo hlady neumřel,“ pokusil jsem se to vylepšit.
„To už je lepší.“ Skoukla mě seshora dolů: „No, třeba by ti to prospělo,“ řekla s uštěpačným úsměvem, dostal jsem pusu a zmizela za dveřmi.
Asi jsem si to zasloužil. Tak co s načatým večerem. Nebo spíše pozdním odpolednem. Nabídka byla široká. Knížka, televize, počítač, schrupnout si, jít vedle na jedno. Nebo sklenička něčeho lepšího v kombinaci s knížkou by taky nebyla špatná.
Vzpomněl jsem si na tu mou kávu. Vzal jsem si knížku, kávu dal na stolek vedle trojsedačky, a natáhl se pohodlně, že si budu číst. Probudil jsem se za hodinu. Venku už se začínalo stmívat. ‚To začínám dobře,‘ pomyslel jsem si. Káva studená, knížka spadlá vedle gauče a má záda poněkud protestovaly. Na spaní není sedačka zrovna optimální. Kdysi jsme se zamlada dokázali se ženou ‚vyspat‘ na devadesáticentimetrové sedačce oba. Dnes mám problém s mnohem pohodlnější já sám. Některé aspekty stáří jsou prostě občas naprd.
Podíval jsem se do ledničky a přemýšlel, zda se najíst nebo si jenom něco zobnout. Vylil jsem studenou kávu a šel si udělat novou. Vzpomněl jsem si na ženu. Touto dobou už by měla být u Jany. Možná bych ji měl zavolat. Přemýšlím, zda si bude myslet, že ji kontroluji, nebo že se mi už stýská. Ať si myslí, co chce. Mačkám na mobilu její číslo. Po několika zazvonění se ozve Jana.
„Ahoj tati, mamka už dojela, je teď u Peťky. Chceš s ní mluvit?“
„Ne dobrý, jen jsem chtěl vědět, že je vše v pořádku. Mějte se.“
Pokládám mobil a všimnu si, že je skoro vybitý. Píská konvička na kávu. Zaběhnu do ložnice, kde mám nabíječku, připojím mobil a jdu si konečně udělat tu novou kávu. Vypiju si ji u televize. Přesunu malý stolek od trojsedačky vedle křesla proti televizi a pokládám na něj kávu. Máme takové to křeslo, kde se na boku otočí kolečko a sedačka vystřelí dopředu podnožku. Na moje nohy je krátká a tudíž nepohodlná, takže ji využívá jen žena. Zacvaknout podnožku zpátky bývá problém. Chce to docela sílu. Nejlépe je opřít se chodidlem a silou ji sklopit. Pokud to uděláte dobře, podnožka zacvakne a křeslo je opět normálním pohodlným křeslem. Jestliže ale dáte do sešlápnutí málo síly, podnožka se vymrští zpět. Dělal jsem to už mnohokrát. Někdy se to podaří napoprvé, někdy se musí člověk snažit vícekrát.
A tentokrát se to stalo. Asi jsem tu sílu péra podcenil, a navíc jsem stál nepříliš stabilně. Jinak řečeno blbě. Pokusil jsem se sešlápnout přednožku a namísto obvyklého zacvaknutí se vymrštila zpět a trefila mě zespodu do chodidla, kterým jsem se ji snažil zpacifikovat.
Snad dva měsíce před tím se mi stala taková nepříjemná věc v koupelně. Dost jsem dříve sportoval, hrál jsem volejbal a pohyb mi nebyl úplně cizí. Vždycky jsem si představoval, že když budu padat, bude to elegantní. Natáhnu před sebe ruce, zachytím jimi pád a spořádaně ulehnu na zem. Když mi však při vystupování ze sprchového kouta podjely na mokrých dlaždicích nohy, zřejmě byste se potrhali smíchy, a moje iluze elegance vzala rychle za své. Tím rychle myslím tak mrknutí oka. Nepředstavoval jsem si, že něco může být tak bleskové. Tehdy jsem si naštěstí jenom narazil jednu půlku, kterou jsem dopadl na vodící lištu posuvných dveří.
Tentokrát byl průběh trochu jiný. Zpětný náraz mě vychýlil z rovnováhy a já jsem dopadnul na boční opěradlo sedačky. Ještě si pamatuju, že mi v hlavě blesklo ‚fajn, měkký dopad na sedačku‘. To byla poslední pozitivní věc. Ruce, kterými jsem předpokládal, že se na sedačce zachytím, mi proklouzly mimo, bočnice sedačky mě odrazila a pootočila. Žádnou záchrannou síť mi už nikdo nehodil a já sletěl bokem kolmo na laminátovou podlahu. Celou vahou těla.
Když si v duchu představíte kostru lidského těla, vidíte, že z boku vystupují dva důležité klouby. Ramenní a kyčelní. Ten můj pád zachytil ten kyčelní.
Při volejbalu jsem pár pádů zažil. Ale byly skoro vždy takové kontrolované. Odraz, dopad ztlumený rukama, na prsou a břichem, někdy stehny a koleny. Občas to i dost bolelo. Ale teď jsem pocítil bolest úplně jinou.
Nemíním tím jen sílu bolesti. Bude to znít možná směšně, řekl bych, že ta bolest měla prostě jinou kvalitu. A ještě jedna zajímavá věc. Bylo už dost šero a mně se v okamžiku pádu a toho výtrysku bolesti před očima vybavila jakási rezatá bahnitá voda. Nějaká hustá bažina něco mezi hnědou a oranžovou barvou. Nevím, zda ten stav mysli souvisel s pádem a bolestí, ale prostě jsem ho na pár vteřin, než vybledl a zmizel, měl před očima. A vryl se mi do paměti tak, že si jej dokážu vybavit ještě dnes, po dlouhé době.
Ta ‚jiná‘ bolest ve mně okamžitě evokovala myšlenku, že je něco opravdu špatně. Zůstal jsem chvíli ležet bez hnutí a čekal až ten první a největší nával pomine. Určitě to znáte. Uhodíte se, nebo se zraníte a potom ta prvotní intenzita trochu ustoupí. Sice to bolí dál, ale ta bolest se ‚rozplizne‘. Když jsem měl asi po půl minutě pocit, že ustoupila, opatrně jsem nahmatal okraj sedačky a se silnou oporou rukou a nohy na té zdravé straně jsem si nejprve jakž takž kleknul, a potom se pomalu vytáhnul a postavil na nohy. Přesněji na onu zdravou nohu. Tak snad to bude v pohodě, pomyslel jsem si. Opatrně jsem přenesl váhu z té zdravé na obě nohy.
A potom přišel šok. Takový pocit, jako by ta zraněná noha vůbec neexistovala. Představte si to tak, že máte sloupek, nebo zábradlí a s ním jistotu, že se opřete a máte pevnou oporu. Pokud se nebudete dívat nebo bude tma a někdo ten sloupek odstraní, pak když se na něho spoléháte a pokusíte opřít, je to šok a vy letíte po hlavě do neznáma.
Stejný pocit jsem měl já. Ta zraněná noha jednoduše neexistovala a já letěl opět s pomocí opěradla po hlavě znovu na zem, tentokrát podél delší strany sedačky. Při pádu jsem kopnul do stolku s mojí čerstvou kávou. Ten zvuk dopadu hrnečku byl jednoznačný. Je podstatný rozdíl ve zvuku spadlého hrnku a rozbitého hrnku. Z toho mého zbyly, kromě kávy rozlité na podlaze, jen střepy.
Dopadl jsem na zem a bolest opět zarazila své drápy do mého boku s výrazně větší silou než poprvé. Zůstal jsem ležet na zdravém boku a ona neexistující noha byla položená na té zdravé. To bylo štěstí. Nedovedu si představit, jak by to bolelo, kdybych ležel na té zraněné. Nicméně bylo to štěstí relativní. Jakýkoliv další pokus o pohyb byl jako řezání motorovou pilou do živého masa. Dochází mi, že je to zřejmě zlomený krček. Do té doby jsem o tom jen slyšel od jednoho kamaráda cyklisty. Nenapadlo mě, že bych s tím mohl mít vlastní zkušenost.
Čekal jsem opět chvíli až intenzita trochu pomine.
Potom jsem si postupně začal uvědomoval, co se stalo, a hlavně v jaké se nacházím situaci. Pomalu mě obcházela hrůza mnohem horší než onen děs a obava z mého zranění. Začalo to tím, že jsem zaslechl vyzvánění mobilu. Pane Bože, mobil je na druhé straně bytu, přes tři místnosti daleko. Nedovedu si představit, jak se tam v tomto stavu dostanu. Pokusil jsem se nějak posunout, ale bolest mě znovu srazila a já nevím, zda jsem se posunul o centimetr nebo o dva. Prostě nejsem z rodu Meresjevů, pomyslel jsem si. To jsem měl v hlavě ještě záblesk optimismu. Ale nerval dlouho.
Pokud by se žena vrátila domů tak, jak se dalo původně předpokládat, znamenalo by to ležet zde bezmocně asi dva, nebo dva a půl dne. Bez jídla, což by nebylo v mém případě na závadu, a bez vody. Nevím, jak dlouho vydrží člověk bez vody. Vzpomínám si, je to snad tři dny? Když k tomu připočtu, že jsem dnes skoro nic nevypil, znamenalo by to při mém důchodovém věku ony hraniční tři dny. Teď už jsem začínal mít opravdu strach. Četl jsem kdysi knížku, kde ztroskotanec popisoval, jak něco takového vypadá. Bolest hlavy, závratě, nízký tlak a pak lup, kolaps, selhání ledvin a konec.
Začal jsem si představovat, co ještě se může stát. Co když je tam nějaké vnitřní krvácení, co když tam vznikne nějaká sraženina krve. I když jsem nevěděl, zda se tohle může stát, když to není otevřená rána. A vždyť nevím, jestli není otevřená. Ale to bych cítil, že mi na kalhotách na boku prosakuje krev. Prohmatal jsem se a nic mokvavého tam nebylo. Zato jsem cítil, že mám namočenou nohavici na noze u země. Došlo mi, že je to rozlitá káva. Napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby se mi podařilo pár kapek kávy zachránit. Ještě že zde nemáme koberec. Káva by se vsákla. Takto mám teoretickou šanci alespoň trochu ji využít, pokud se už nevsákla do nohavic.
Napadlo mě, zda by nešlo volat o pomoc. Jenže skoro metr tlusté kamenné zdi bohužel sotva nějaký zvuk k sousedům propustí. A plastová okna s trojskly, která jsme považovali před třemi roky za naši záchranu před hlukem silného provozu v naší ulici, se nyní ukazují spíše jako past, která nepropustí žádné volání o pomoc.
Vzpomněl jsem si na tu rozlitou kávu. Pokusil jsem se malinko prohnout, ale opět musím ucuknout před bolestí. Čekám až přejde a zkouším to znovu, opatrněji. Teď jsem už mokro nahmatal. Namáčím si ruku a olizuji prsty. Dělám druhý a třetí pokus, než se píchnu o střep. Proti bolesti kyčle je to opravdu legrace.
Ležím asi hodinu. Ze sedačky se mi podařilo stáhnout sváteční polštář a dávám si ho pod hlavu. Podlaha je vážně docela tvrdá, a já už ležení na rovném docela odvykl, takže mě začíná všechno bolet, zatímco bolest nohy, když se nehýbu, je trochu slabší.
Znovu procházím své možnosti. Už je mi jasné, že je to past, z níž se bez nějakého zázraku nebo pomoci zvenčí nemám šanci dostat. V zásadě jsou dva scénáře. Buď se zkusím zabejčit a přes bolest se dostanu k mobilu, nebo Janě a ženě dojde, že se mnou není něco v pořádku a žena přijede dřív. Ten večer volaly už třikrát. A pokud nevyjde ani jeden scénář? Kočky mají prý sedm životů, tak budu jen doufat, že já mám alespoň dva.
Šoky, stres a bolest mě dost vysílily. Zjišťuju, že se mi chvílemi zavírají oči. Doufám, že je to jen únavou, a ne nějakou chorobnou reakcí na zranění. Zběsile se snažím vymyslet nějaké další řešení a pomalu začínám panikařit. Zatnu zuby a pokouším se zpomalit a prohloubit dech. Pořád mám ještě minimálně den, možná i dva. Určitě něco vymyslím. Vzpomněl jsem si, jak někteří lidé v knížkách se modlí. Jsem ateista a nedokáži si představit, že tam někde nahoře někdo je, a už vůbec ne jak bych ho mohl ovlivnit. Pokud mi do knihy osudu něco napsal, proč by to měl na moji žádost měnit. Pokud je dobrý, určitě mě zachrání bez modliteb, pokud ne, stejně jsou zbytečné. Přeci není škodolibý, aby se mým osudem bavil. Tečka. Konec nesmyslných úvah.
Čas bláznivě plynul. Párkrát mi hlava padla únavou a zdřímnul jsem si, než mě vždy probudila bolest při nějakém mimovolném pohybu. Všimnul jsem si, že pomalu opět začíná svítat. Nevěděl jsem, kolik je hodin. Namísto hodinek jsem používal mobil a nástěnné hodiny jsme měli v kuchyni.
Takže je čas, abych něco zkusil. Zjistil jsem, že na mě začaly dotírat fyziologické potřeby. Ty jednodušší. Na WC už to určitě nestihnu. Když to pustím, zřejmě to žádná kalamita nebude. Jen by bylo dobré, zkusit kávu, než se na zemi smísí s mým produktem. Na druhou stranu, jsou lidé, kteří jsou schopni i takové konzumace. Ale fuj, tak daleko jsem ještě zatím nedospěl.
Začínal jsem pomalu pociťovat žízeň. Pokoušel jsem se opatrně znovu zkroutit, abych dosáhl na pár kapek kávy. Bohužel, byla tam už jen lepkavá schnoucí vrstvička. Tudy cesta nevede. Pustil jsem to. Bylo to nepříjemně teplé, ale byla to úleva. Asi za půl hodiny jsem znovu zaslechl telefon.
Nejsem žádný hrdina. Nemám bolest rád a na rozdíl od některých lidí, kteří by prášky a léky spolkli jen v případě hrozby smrti, já s nimi problém nemám. Teď zrovna jsem žádné po ruce neměl, a tak jsem si uvědomoval, že už mi zbývá jediná cesta – na toho hrdinu si zahrát a zkusit se dostat k telefonu.
V románech a filmech se zakousnou rekové do nějaké dřevěné tyčky, aby nekřičeli bolestí. Nejblíže dosažitelnou byla dřevěná noha stolku na kávu. Jenže tu bych bez vyvrácení čelisti neskousl. A tak mě napadl jen kapesník. Smotal jsem z něho co nejtlustší špalík a vložil jej mezi zuby. Mezitím se opět několikrát ozval telefon. Už jsem to raději ani nepočítal.
Potřeboval jsem se dostat z obýváku přes kuchyni do ložnice. Lépe se člověku plazí hlavou napřed, ale nyní jsem ležel nohama směrem ke dveřím do kuchyně. Pokud se mi podaří se nasměrovat hlavou napřed, bude to tak dva metry v obýváku, tři přes kuchyni a další tři v ložnici. Osm metrů k záchraně.
Pokusil jsem se trochu stočit abych si připravil otočku k pohybu po hlavě a milimetr po milimetru jsem začal s pohybem. Bolest, která se malinko uklidnila se do mě opět zakousla jako vydrážděný tygr. Kňučel jsem jako zbitý pes, ale ten roubík mezi zuby mi docela pomáhal. Bylo to jako šplhat na hodně příkrý kopec. Chvíli šplhat, chvilku odpočinout, šplhat odpočinout. Tak kolem poledne jsem byl konečně nasměrovaný asi metr od dveří do kuchyně. Poledne jsem odhadl podle slunečních paprsků, které nyní proudily oknem a dopadaly kousek ode mne. Bylo mi špatně, začínala mě bolet hlava a chvílemi se mi dělaly mžitky před očima. Nevěděl jsem, zda je to námahou, důsledkem zranění, nebo zda to jsou první příznaky strašidla dehydratace. Pocit žízně už byl docela trýznivý.
Dal jsem si pár minut odpočinku a začal se posunovat do kuchyně. Znovu se mě zmocňovala panika, protože když jsem odhadem spočítal za jak dlouho se touto rychlostí dostanu k telefonu, vycházelo mi to na tři dny, a to už bych byl zřejmě kdesi před pomyslnými branami. Takže musím zrychlit. Znovu jsem musel vyhovět svým fyziologickým potřebám, ale při stávajících okolnostech už mě to opravdu nijak netrápilo.
Jedna dobrá zpráva byla, že jsem si možná začal na bolest zvykat. Nebo jsem otupěl. Třeba ten příběh s Meresjevem není tak úplně vymyšlený.
Už se opět stmívalo, když jsem se doplazil ke dveřím do ložnice. Zavřeným. Zapomněl jsem říct, že náš dům je starý a dveře jsou původní, víc než dva a půl metru vysoké, s klikami umístěnými v odpovídající výšce. Čili možná o dvacet centimetrů výše než u normálních současných dveří. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se nějak zdvihl a otevřel je rukou. Na kuchyňské lince, okolo která jsem se proplazil, byly zavěšené utěrky. Když jsem linku míjel, stáhnul jsem si dvě z nich. U dveří jsem je svázal cípy k sobě. Na pátý pokus se mi podařilo přehodit smyčku přes kliku a dveře se otevřely.
V tu chvíli už se mi dělalo mdlo, a poprvé v životě jsem poznal pocit, o kterém lidé říkají, že je jim na omdlení. Vyplivnul jsem roubík. Chvíli jsem znovu odpočíval, rychle a zhluboka dýchal, a připravoval se na zbytek cesty.
Potom jsem zbystřil. Začínám bláznit nebo mám halucinace? Měl jsem dojem, že jsem zaslechl nějaký šramot. Zaposlouchal jsem se a pak jsem se začal smát jako blázen. Uslyšel jsem zarachotit klíče v zámku. Chtěl jsem začít křičet ‚Tady, tady jsem!‘, ale z vysušeného hrdla se ozýval sotva slyšitelný sípot. Asi jsem možná opravdu na pár chvilek ztratil vědomí, protože jsem se probral ve chvíli, kdy mi žena podpírala hlavu a snažila se do mě dostat pár životodárných kapek vody. Měla to v hlavě srovnaný. Když jsem se nehlásil, pochopila, že se něco děje.
Kroutila hlavou. „Doprčic, jako malý děcko. Člověk tě nemůže nechat chvíli samotnýho, abys něco neproved.“
Poprvé od jejího odjezdu jsem se zasmál: „Neboj, já už budu hodnej.“
Pak už to šlo ráz na ráz. Za pět minut se objevili záchranáři, dostal jsem nějaké injekce morfinu na bolest a přesunuli mě do nafukovacího zpevňovacího lůžka.
Pak už jen taková třešnička na dortu. Oba záchranáři byli asi dobří lékaři, ale trochu tintítka. Popasovat se s mými sto deseti kily živé váhy na točitých schodech z prvního patra bylo poněkud nad jejich možnostmi. Řešením bylo zavolání hasičů, a pro sousedy to byl jistě atraktivní večerní zážitek, když mě z domu vynesla čtveřice zdatných hasičů v kulisách blikající sanitky a hasičského vozu.
