Narazil jsem přitom na zajímavou kapitolu letních táborů a dálkových škol, organizovaných pro děti československých exulantů po roce 1948.
Mohlo by se zdát, že v chladné Skandinávii tolik našinců kořeny nezapustilo. Zpráva československého ministerstva zahraničí z roku 1922 hlásila fungování krajanského klubu v Oslo a celkem 59 krajanů v celé zemi, o kterých naše úřady věděly. S koncem 30. let počet překročil stovku. Co do profesí, převážně se jednalo o hudebníky, šperkaře, krejčí a dělníky. Po Mnichovské dohodě a německé okupaci českých zemí se architekt Odd Nansen, známý humanitárními aktivitami, zasloužil o záchranu skupiny židovských dětí. Norsko tehdy ovšem obecně mělo velmi přísnou přistěhovaleckou politiku, navíc od dubna 1940 se samo ocitlo pod nadvládou hákového kříže. Některým již jednou zachráněným se podařilo dostat do neutrálního Švédska, jiné zastihl tragický osud v podobě deportace do koncentračních táborů. Když se během války začala zhoršovat hospodářská situace Německa, začali být mladí lidé z Protektorátu Čechy a Morava posíláni na nucené práce. Přes 1300 z nich skončilo právě v Norsku, včetně odlehlých oblastí za polárním kruhem, kde se v drsných podmínkách podíleli na budování obranných opevnění, železničních tratí a silnic. Říkali si „noráci“ a podrobnému pátrání po jejich osudech se naši historici věnují teprve několik let.
Když se posuneme chronologicky kupředu, do osudového roku 1948, kdy se z politických důvodů vzedmula početná emigrační vlna, vidíme na severu Evropy značný zájem o Československo. Jen pár dní po komunistickém převratu tehdejší norský ministerský předseda Einar Gerhardsen vyjádřil značné znepokojení nad těmito událostmi, stejně jako představitelé kulturní, akademické a politické elity. Objevilo se několik iniciativ žádající vládu, aby vybraným Čechoslovákům začala vydávat speciální víza, aby tito mohli v Norsku dostudovat či získat zaměstnání. Norský pracovní trh po válce potřeboval přísun pracovníků v celé řadě oborů, a tudíž se v průběhu několika měsíců podařilo z uprchlických táborů dopravit do země 170 tzv. fagarbeidere, tedy kvalifikovaných dělníků původem z Československo, které si místní podniky a firmy okamžitě rozebraly. Vedle toho ovšem norské úřady prokázaly dobrou vůli a šlechetnost a přijaly také několik desítek „mínusových uprchlíků“ (minusflyktninger), tedy lidi staršího data narození, nemocné, invalidní, slepé, zkrátka ty s jinak minimální šancí získat víza v některé západní zemi. Za celé období 1948-1968 se udává, že v Norsku našlo nový domov asi 600 krajanů, což nevypadá na nikterak závratné číslo, v porovnání s mnoha tisíci, kteří se vypravili do USA, Kanady či Austrálie. Na druhou stranu se jednalo o plnou čtvrtinu všech uprchlíků, které skandinávské království přijalo. Doplňme ještě, že dalším 200 lidem od nás Norsko udělilo azyl záhy po srpnové invazi. Krajanská komunita se soustřeďovala primárně v Oslo, ale i Bergenu, Stavangeru, Trondheimu a dalších větších městech. Na jaře 1949 vzniklo Sdružení československých demokratických uprchlíků v Norsku, vydávající měsíčník Čechoslovák v Norsku. Někteří nově příchozí se okamžitě vrhnuli do organizování pomoci těm méně šťastným, stále čekajícím za zdmi a ploty nevlídných uprchlických táborů v Německu a Rakousku. Pro tento účel byl v říjnu 1950 založen Norsko-československý pomocný spolek (Norsk Tsjekkoslovakisk Hjelpeforening). Ve vedení působilo několik významným norských osobností se zkušenostmi s humanitární činností, nicméně skutečnou duší celého podniku byla po celých sedmatřicet let existence tajemnice Anna Kvapilová (1905-1992), žena s nezlomným odhodláním a energií.
Anna Kvapilová a článek o exilových táborech. Obě fotografie z archivu M. Nekoly
Rodačka z Vysokého Chlumce u Sedlčan pracovala jako knihovnice v Praze, ovdověla, za války se zapojila do protiněmeckého odboje, byla zatčena Gestapem a čtyři roky strávila v koncentračním táboře Ravensbrück. Tam se seznámila s řadou politických vězeňkyň z Norska a naučila se hovořit norsky, což se velmi hodilo o pár let později, když ji druhá totalita donutila odejít z vlasti. Díky přítelkyním hned v létě 1948 získala vízum a s energií sobě vlastní se pustila do práce. Pomocný spolek pravidelně oslovoval norskou veřejnost formou dobročinných sbírek, načež zasílal do táborů tuny potravin, léků a šatstva. Kvapilová z vlastní zkušenosti věděla, že nejohroženějšími co do psychické újmy jsou v uprchlickém mikrosvětě děti. Organizovala proto zásilky učebních pomůcek, knížek a hraček, a navíc přišla s nápadem prázdninových ozdravných pobytů a letní školy přímo v Norsku. Stále příliš mnoho uprchlických rodin zoufale čekalo na svou šanci a nemohlo se dostat ven z táborového marasmu. Právě těm byla poprvé v létě 1953 adresována nabídka, aby své ratolesti vyslaly na sever, kde by až tři měsíce pobývaly u hostitelských rodin, měly možnost přijít v přírodě na jiné myšlenky, přibrat na váze a zbavit se zdravotních neduhů. Kvapilová děti osobně dovážela až na místo, přičemž občas se jednalo o zapadlé vísky ve fjordech, horách, a dokonce na ostrovech při pobřeží, včetně Lofot na dalekém severu. Pobyty měly mimořádný úspěch a desítky malých účastníků školního věku každé léto nabraly síly na nové výzvy a těžkosti, které je s rodiči ještě čekaly na cestě za novým začátkem. V roce 1959 doplnila pobyty v rodinách také možnost třítýdenní dálkové školy, kde coby pedagogové působili českoslovenští dobrovolníci. Vydávala i vlastní učebnice, slabikáře a zpěvníky. První tři ročníky se uskutečnily v pronajatých prostorách internátních škol, než byla zakoupena vlastní budova ve Storsandu v Oslofjordu, necelých padesát kilometrů jižně od metropole. Cílem intenzivní výuky bylo uchovat v dětech perfektní znalost češtiny, tradic, literatury a historie vlasti, dočasně obehnané železnou oponou. O oblibě letní školy v atraktivních kulisách zalesněných kopců s výhledem na moře svědčí fakt, že nemálo dětí se nadšeně vracelo několik let po sobě.
V Torontu jsem se seznámil s čtyřiasedmdesátiletým Herbertem Dubským, který dodnes na prázdniny mezi fjordy rád vzpomíná, ač ho další životní cesta zavála tisíce kilometrů daleko:
„Moje rodina uprchla z Československa v roce 1956 a žili jsme v Německu, než jsme v roce 1960 emigrovali do Kanady. Během pobytu v Německu, když mi bylo asi osm, jsme s mým o čtyři roky starším bratrem Pavlem měli skvělou příležitost navštěvovat Českou dálkovou školu v Norsku. Pobytu se účastnily děti z různých západoevropských zemí s hlavním cílem pomoci udržet si mateřský jazyk. Abychom se do tábora dostali, jeli jsme s bratrem vlakem ze Stuttgartu do Osla, což je asi čtyřiadvacet hodin trvající cesta. To se psalo léto 1959. O rok později jsme se zúčastnili tábora, který se konal na ostrově Håøya poblíž Oslo. Vzpomínám si, jak jsme se vydávali na lov pokladů, veslovali jsme na loďkách na otevřené vodě, abychom našli skrýše s jídlem nebo rybářskými háčky. Bavili jsme se i atletickými závody a za výhru získávali medaile a diplomy. Starší chlapci měli možnost získat i odznak tří orlích per za statečnost, ale já jsem tehdy v žádném případě nemínil štrádovat sám v noci po lese. Po třech týdnech na letním táboře jsme s bratrem měli tu čest strávit dalších šest týdnů s hostitelskou rodinou. Nesmírně hodní manželé Kverumovi měli čtyři vlastní děti (Erwin, Mia, Elsa a Solveig), přesto nás přivítali ve svém domě, jako bychom byli jejich vlastní. Žili ve městě Skien, asi dvě hodiny jihozápadně od Oslo. Prvních pár dní jsem proplakal, přeci jen se mi stýskalo. Ale našel jsem si kamaráda Ulfa a když začal nový školní rok, připojil jsem se k vyučování ve druhé třídě veřejné školy. Chodil jsem s ostatními na všechny předměty a v rámci praktické výuky jsem se naučil dokonce šít. Každý den jsme se také mohli dívat na televizi, což byl velký zážitek. V neděli se chodívalo do kostela a byl jsem velmi překvapený povznášející hudbou, kterou mladí lidé hráli na kytary. Tolik se to lišilo od nezáživných katolických kázání, která jsem znal. Často jsme také chodili na ryby a zamiloval jsem si rybí koule s bramborami. Recept, který si dodnes vařím. Když jsme se v polovině září vrátili do Německa, mluvili jsme s bratrem plynně norsky a maminka si koupila norsko-německý slovník, aby vůbec rozuměla tomu, co říkáme…“
O aktivitách exilových škol svědčí i místní noviny či diplomy pro děti. FOTO: M. Nekola
Díky obětavosti Anny Kvapilové a ostatních vedoucích, vychovatelů a učitelů se letní tábory a školy v Norsku na více jak tři desetiletí staly důležitým symbolem exilu, který v sobě nesl pozitivního ducha a naději do budoucna, nikoliv onu všeobecně rozšířenou skepsi a hořkost nad ztrátou domova. Storsand poctil návštěvou kardinál Josef Beran, norští politici i členové královské rodiny. V roce 1990 se tu zastavil také prezident Václav Havel, který o rok později při oslavě státního svátku Kvapilové udělil řád T.G. Masaryka. Zasloužené to ocenění pro ženu, která větší část života věnovala pomoci druhým.
