Najednou jsem měla čas pro sebe. Celé dopoledne. Jako bych byla sama se sebou. Už jsem nebyla ta uštvaná holka, co po práci běžela honem nakoupit, uvařit večeři, trochu uklidit. Srovnávala jsem se sama se sebou, se životem a přemýšlela, jak dál. Říkala jsem si, to přece nemůže být všechno. Byla jsem najednou vnitřně čím dál víc svobodnější. Sestra odcházela do práce, synovec a dcera do školy. O víkendech jsme se sestrou chodily po výstavách, s dětmi do kina a na loutkové dětské představení. Ukončila jsem průvodcovský kurz a připravovala se na jazykové škole ke státnici. Pak přišla sametová revoluce. Rok 1990 znovu úplně změnil můj způsob života.
Jelikož jsem absolvovala průvodcovský kurz a udělala zkoušky z angličtiny a italštiny, začala jsem průvodcovat. Byl to úplný opak života, který jsem doposud vedla. Osamělé dny strávené v tichém bytě se proměnily v rušné dny s italskými turisty. Poznávala jsem stále nové a nové lidi, celé dny jsem byla ve společnosti Italů. Vplula jsem přímo do proudu. Dravého, divokého, šíleného. Devadesátá léta byla dobou množství práce, rychlých peněz a zábavy. Byly to veselé dni bez starostí, Italové se chtěli bavit, byli na dovolené a pobyt v Čechách znamenal pro ně hlavně pobavení. A když se jim pobyt u nás líbil, štědře nás odměnili.
A po letech samoty jsem poznala Gianniho. Přijel s kufrem, přesvědčen, že v Praze zůstane, neboť byl Prahou okouzlen při svém prvním pobytu. Režisér dokumentárních filmů, bohém, kavárenský a vinárenský povaleč. Zábavný, vtipný, veselý, velmi rád se bavil. Po práci jsme celé hodiny trávili v různých restauracích konverzací v italštině. Byl schopen za jediný večer změnit třikrát vinárnu, spát se chodilo hluboko po půlnoci. Mé znalosti italštiny se prohloubily a zdokonalily a já na oplátku seznamovala Gianniho s naší kulturou, historií a památkami. Oba nás to nesmírně obohatilo.
Pak přišla únava a nadšení ochablo. Vinárny a restaurace začaly být únavné. Zamilovanost se vytrácela. Začala jsem cítit, že vztah po pěti letech byl naplněn a že už nikam nespěje. Gianni nestál o rodinu, děti nechtěl nikdy. Jeho odpor k rodině pramenil z velmi komplikovaného vztahu se svým otcem. Rozhodla jsem se vztah ukončit a jít jinou cestou.
Dívám-li se zpět na ony devadesátá léta, s radostí si vzpomenu na začátky průvodcování. Na nadšení z práce, která mě naplňovala a ukázala směr do následujících třiceti let. Vzpomenu i Gianniho, který byl bezpochyby můj osudový muž a díky kterému jsem mohla mnohem snadněji vystudovat italštinu na filozofické fakultě. To se mi však blížila čtyřicítka, končila devadesátá léta a začalo úplně jiné desetiletí.
Ve svých 40 letech, kdy toto období skončilo
