Je toho poslední dobou prostě moc. Nejen informací, které se člověk dočte na webu, které slyší ve zprávách, které mu řeknou blízcí, které zaslechne v kuchyňce v práci, ale jsou tady i věci, které zná každý z vás - musím zařídit, nesmím zapomenout, musím koupit, musím zajít, musím objednat…
Hlava je přeplněná, vemte si, jak dlouho už do ní něco cpeme. A to se vám najednou začínají dít věci. Tak třeba:
Jdete na záchod s mobilem v ruce a odtud odcházíte s ruličkou toaletního papíru.
Stojíte u výtahu a dcera se ptá „půjdeme pěšky?“ Odpovíte spontánně: „počkáme raději na autobus.“
Vyjela jsem autem teď v sobotu do Karlových Varů a vzala jsem si s sebou termosku se zázvorovým čajem. Povolím takový ten mačkací ventil a nahnu termosku k puse, když teplý čaj začal vytékat z úplně jiného místa, než jsem čekala, přímo do mého výstřihu! Ztvrdla jsem a pak už jsem se jen smála, to už prostě nevymyslíš!
Dcera říká, to nic není, mami, já si ráno vzala talířek, že si na něj dám chleba a jdu k rychlovarce a naliju si na talířek vodu.
A tak jsem nadhodila v mém okolí toto téma a divili byste se, co všechno se lidem děje.
Kolegyně jde kolem mě a říká, tak si to představ, mám naruby blůzičku. Odchází na WC si ji přehodit a vrací se se slovy, „se picnu“, tak já mám naruby i spodní kalhotky, já to do toho důchodu nedám!“
Jiná kolegyně říká: „To nic není, přijdu domů z nákupu, uklidím ho a za chvíli na mě muž volá z kuchyně, hele, proč máme v lednici toaletní papír?“ Tak se tiše zamyslím a říkám si, „safra a kam jsem dala tu kachnu?“
A to už vůbec nemluvím o věcech, které se tak často v mých rukách stanou pohyblivé. V neděli jsem vzala mističku s připraveným tvarohem na koláčky, miska nejenže vyklouzla z mé ruky, ale udělala malé salto a já, ve snaze ji v tomto rychlém veletoči chytnout, jsem jí ještě pomohla zvýšit rychlost, kterou se blížila k podlaze, takže tvaroh a střepy byly úplně všude.
A ještě další a další příběhy, by sem mohly patřit, které mě teď napadají.
Přivezla jsem z Německa sójovou omáčku, manžel rád vaří asijské pokrmy. „Hmm, tak to si musím očuchat“, povídá a otevírá lahvičku – víčko z nepochopitelných důvodů vystartovalo jako rachejtle a omáčka byla na stropě!
Byla jsem v Německu u mé tchýně a po ránu jsem si chtěla namazat obličej, tak jsem zkoumala krémy, které tam měli vystavěné, tehdy jsem ještě moc německy neuměla. Vzala jsem jeden a namazala na obličej, nešel ale moc dobře roztírat a hrozně mě začal pálit obličej. Vyběhla jsem z koupelny a ptala se tchýně, co to je za krém? Strašně se smála – to je pěna na holení od tchána! To nevymyslíš…
Tak to jen rychlá úvaha o věcech, které se prostě dějí a budou dít a já budu moc ráda, když se najde mezi vámi někdo, kdo má podobné veselé zkušenosti, ať v tom nejsem sama...
