Korfu - cesta do jednoho „domova snů“ II

Za několik let po smrti své dcery navštívila císařovna ostrov Korfu a velice si zamilovala jedno místo na vysokém pahorku nad mořem.

„Toto je domov mých snů,“ prohlásila údajně při pohledu z pahorku na širé moře a na vesničky, roztroušené po zalesněných stráních. Pohled na panorama krajiny dole pod námi až směrem k moři je skutečně nádherný. A to za časů císařovny Alžběty nebyl tento pahorek tak zarostlý stromy, jako dnes. Sem si jezdila léčit bolavou duši a svou melancholii. Pravděpodobně i injekcemi kokainu. Tady si, třicet let po své první návštěvě, nechala postavit toto romantické obydlí, dokonale vyhovující jejímu vkusu i duševnímu rozpoložení. Toto místo milovala. Tady mohla studovat své oblíbené antické autory v řeckém originále, mohla se tu bez odsuzujícího dohledu vídeňského dvora i prohánět na koni a také zde mohla, o samotě, jen s mořem, truchlit nad svým jediným, tragicky zemřelým synem Rudolfem.

Výstřely v Rudolfově loveckém zámečku Mayerling byly pro ni poslední ranou. Rudolf tam, tak, jak mu přisoudil až neuvěřitelně romantický způsob čestného souboje, ukončil sám svůj život. Jeho příběh by byl hodný červené knihovny, kdyby to nebyla příliš drsná skutečnost. Arcivévoda a korunní princ Rudolf nejdříve ale zastřelil svou milenku, mladičkou baronesu Mary Vetserovou. Potom otočil zbraň proti sobě. Jeho matka, císařovna Alžběta, ho přežila jen o devět let. Na samém sklonku devatenáctého století byla tato výjimečná žena zavražděna duševně vyšinutým anarchistou Luigi Luchenim, když se procházela na promenádě u Ženevského jezera.

Nevím, jestli si uvědomují Japončíci vedle nás, nebo támhle ti zazobaní Rusové, že až brutálně vnikáme do intimního soukromí osoby, která si zaslouží jen náš obdiv a úctu. Nevšímavě prošli kolem jejího portrétu. Za chvíli vyjdou ven a odfajfkují si další položku ze svého cestovního programu.

Císařovna celý svůj život utíkala sama před sebou. Před zatuchlou nádherou habsburského dvora se uchylovala do samoty a do cest po světě. Výčet jejích cest je neuvěřitelný. Anglie, Madeira, Švýcarsko, Portugalsko, Španělsko, francouzská Riviéra, Maroko, Alžír, Řecko, Egypt i turecká Trója. Nejlépe se ale cítila zde. Na svém milovaném Korfu, ve svém zámečku, který pojmenovala po Homérově hrdinovi Achilleovi. Achilleus je všude, v parku, v zámečku, sochy i obrazy. Achilleus a Trojská válka jsou zde ústředním motivem.

Odkaz císařovny Alžběty ctil i německý císař Vilém II., který zámeček po její smrti odkoupil od jejích dědiců. Na samém konci zahrady, na severní straně směrem ke Kerkýře, nechal umístit impozantní bronzovou sochu Achillea vítězného. Achilles stojí na piedestalu v plné zbroji, v jedné ruce drží kopí a v druhé štít s hlavou Gorgony.

Socha Achillea vítězného

Domov snů. Ještě jednou zde připomínám údajný výrok císařovny Alžběty. Do domova svých snů jezdila zpravidla na jaře a na podzim. Dvakrát do roka. Podnikala dlouhé vyjížďky na koni do okolí, bavila se s obyvateli a také jim i pomáhala, když bylo potřeba. Ve vesničce Gastouri pod kopcem financovala například vrtání nové studny při nedostatku vody.

Její citlivá duše byla vystavena mnoha ranám. Nebyla to jen smrt jejího jediného syna Rudolfa a smrt její malé dcerky. Její švagr, arcivévoda Maxmilián Rakouský, který se stal mexickým císařem, byl po svém velmi krátkém panování zastřelen mexickými povstalci. Maxmiliánova žena Charlotta, Alžbětina velká přítelkyně, krátce po svém návratu do rezidence Miramare v Terstu zešílela a musela být až do konce svého života hospitalizována v ústavu. Její milovaný bratranec a velmi blízký přítel bavorský král Ludvík II. se utopil za podezřelých okolností v Starnbergerském jezeře v jižním Německu. A rok poté její sestra Sofie uhořela při požáru, vzniklém při charitativním plese v Paříži. Rána za ranou padala na ubohou císařovnu, která se snažila všechny své trable a deprese kompenzovat nebývalou osobní aktivitou. Jezdila světem, studovala jazyky, zajímala se o umění, psala poezii. A pak se opět vrátila do domova svých snů. Sem. Do svého zámečku, kde byla obklopena vším, co měla ráda. Mořem a světem antiky. A klidem řeckého venkova.

Vzpomínka na Achilleon a jeho smutnou majitelku bude ve mně vyvolávat vždy příjemné, byť trochu melancholické emoce. Emoce, které byly umocněné srpnovým řeckým sluncem a naprostou cestovatelskou pohodou. Achilleon má pro jen trochu vnímavého člověka neuvěřitelnou, až nostalgickou atmosféru.

Kde jinde tedy ukončit tuto fázi putování po Korfu, než u malého občerstvení v kavárničce, která má strategicky umístěnou terasu vysoko nad mořem. Takových krásných vyhlídek, jako je ta, na kterou jsme se uchýlili po prohlídce Achilleionu s přáteli, je ostatně v Řecku, i zde, na hornatém Korfu, úplná inflace. Několik jsme jich už zde měli možnost navštívit. A pořád se jich nemůžeme nabažit. Je úplné bezvětří a pálící slunce nám trochu rozostřilo pohled na hornatou albánsko-řeckou hranici na druhé straně průlivu. A při dobré kávě alespoň ve mně jen pomalu doznívá neveselý příběh o smutné císařovně.