Toto je poktačování předchozí části.
Bylo krátce před polednem v neděli 8. listopadu 1620, když začala bitva. Na vrcholu vyvýšeniny zvané Bílá Hora stála opevněna armáda českých stavů, lépe řečeno protestantské vojsko složené ze zhruba 20000 žoldnéřů. Pod kopcem byly připraveny dvě armády katolického vojska, větší císařská na pravém a menší ligistická na levém křídle v celkové síle necelých třiceti tisíc žoldnéřů.
Před polednem se ozval bojový pokřik katolíků „Santa Maria“ a na pravém křídle vyrazily do kopce oddíly císařských pěšáků. S vrcholu svahu je kosily výstřely stavovských dělostřeleckých baterií. Ze spodu do kopce proti stavovským střílela baterie císařská. Bojiště se zahalilo dýmem z černého střelného prachu a situace se stala nepřehlednou. Když se císařská pěchota dostala na dohled k pěchotě stavovské, ta se otočila na útěk a strhla s sebou i stavovské jezdce chystající se k útoku. Situace se začala vyvíjet ve prospěch katolíků. V tu dobu byl otec Dominik i s obrazem adorace narození Ježíše mimo bojiště a modlil se za úspěch bitvy.
Proti postupu císařských však vyrazil se svými jezdci kníže Anhalt mladší, podařilo se mu postupující císařskou pěchotu zastavit, ale nepodařilo se mu zastavit vlastní prchající pěchotu a jízdu, z nichž většinu tvořili jezdci z Uher. Ti všichni začali prchat dříve, než se vlastně dostali do styku s císařskými.
Anhalt vyrazil se svojí jízdou prudce s kopce dolů, rozrazil šiky císařské těžké jízdy a v jednu chvíli se zdálo, že se vítězství obrací na stranu stavovskou. Katolíci začali ustupovat, ztratili svojí dělostřeleckou baterii a pravé křídlo císařských bylo zatlačeno zpět.
V tu chvíli se objevil na bojišti Dominik s obrazem na prsou a povzbuzoval katolické vojáky. Dominikova motivace povzbudila císařské a ti vyrazili do protiútoku. Anhaltova jízda se rozpadla, sám Anhalt se osamocen dostal daleko do středu císařské jízdy, byl raněn a zajat. Střed stavovského vojska se dostal do kontaktu s levým křídlem císařských, obrátil se a v útěku z bojiště následoval uherskou jízdu, která se už tou dobou topila pod Vyšehradem při pokusu překonat Vltavu. Ligisté postupovali do kopce proti pravému křídlu stavovských, z nichž se většina snažila prchnout přes Vypich k Pražskému Hradu a do Prahy. Část stavovských už uprchnout nestačila a byla obklíčena u zdi letohrádku Hvězda. To byli ti opěvovaní „Moravané“, kteří neustoupili a padli do jednoho. Nebyli to Moravané, ale žoldnéři z celé Evropy, kteří byli najati, ale již nezaplaceni moravskými stavy, a nepadli pro svoji oddanost věci stavů, ale proto, že nedokázali přelézt zeď do Obory. A nepadli „ do jednoho“, část se vzdala a někteří se dokonce nechali obratem najmout císařskými.
Za necelé dvě hodiny bylo po všem. Na bojišti zůstalo několik set mrtvých císařských, málo ligistických a něco přes tisíc stavovských vojáků. Daleko větší ztráty v násobku tisíců měli stavovští vojáci, když byli pobíjeni na útěku, pobiti v oboře letohrádku Hvězda, aniž by vůbec, coby záloha, zasáhli do bitvy, nebo se utopili ve Vltavě, když se snažili přeplavat před pronásledovateli na pravý břeh.
Bitva skončila dříve, než stavy zvolený král Fridrich Falcký, který měl stát v čele stavů a kterého měli stavové ochránit, poobědval s vyslanci skotského, anglického a irského krále Jakuba Stuarta I. (skotského), případně IV. (anglického a irského), který byl nejen jeho tchánem, ale i jeho sponzorem. Rozvrat a zmar stavů a jejich vojska se projevil tím, že stavové nebyli ochotni bránit se na Pražském hradě a po útěku z Hradu na Staré Město ani v opevněné Praze. Král a jeho věrní sbalili, co mohli a utekli do ciziny. O zmatečnosti úprku královské rodiny z Prahy svědčí to, že v nastalém chaosu zapoměli v Praze svého malého synka a museli se pro něj vrátit.
Tak skončilo české stavovské povstání.
Příčiny porážky stavovské armády a stavovského povstání vůbec spočívaly v nesmyslnosti, nekoncepčnosti celého povstání, které bylo motivováno hlavně lačností po moci a bohatství. A navíc provázeno lakotou a neochotou osobní oběti v řadách stavů.
A jakou roli sehrál v této epizodě Dominik Jesu á Maria? Dominik Jesu á Maria byl jakýmsi mentorem velitelů katolického vojska a koučem vojáků. Dokázal přimět velitele k rozhodnosti a vojákům dal důvod, cíl a vůli k boji. Pro vojáky-žoldnéře vágní zdůvodnění boje dokázal perzonifikovat v boj za konkrétní symbol katolicismu, tedy za Pannu Marii a za pomstu za její zprznění protestantskými vojáky.
Obraz Štěnovické madony byl hmatatelný symbol ublížení protestantských vojáků nejen Panně Marii jako jedné z hlavních postav katolické víry, ale i důkaz protestantského násilí na ženě a matce. To vše se stalo sjednocujícím prvkem katolických vojsk a jejich motivací k boji. To vše, zkomprimováno v bojový pokřik „Santa Maria“, bylo hnacím motorem každého vojáka katolických vojsk zvlášť a celé katolické armády dohromady. A toto sjednocení bylo důvodem konečného vítězství. Vítězství, které stálo na počátku kultu Panny Marie Vítězné.
Originální obraz Štěnovické madony byl v 19.století zničen požárem římského kostela Panny Marie Vítězné (Santa Maria della Vittoria) , kam byl tento obraz, spolu s kultem Panny Marie Vítězné, v roce 1622 přenesen. V Praze lze vidět jeho barokní kopie v kostele Panny Marie Vítězné (U Pražského Jezulátka) a v Kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře.
Dnes 8. listopadu bylo 405. výročí bitvy na Bílé hoře. Bitvy, která ani bitvou být neměla, a která přesto ovlivnila významně historii našeho národa a našeho území. Osobně si myslím, že ona tradovaná „prohra“ a „tragedie“ byla vlastně výhrou a štěstím. Ale to je věc názoru a téma pro diskuzi.
