Pobyt vybíral můj „milý“ a mělo to být překvapení. Byla zima, a my mířili až do Jeseníků, kde k mému úžasu na nás čekala doslova pohádková chaloupka na samotě. Kolem všude sněhová peřina a uvnitř chaloupky byl krb a venku dokonce i sauna, no prostě, rýsovala se velká romantika.
Hned první večer jsme roztopili saunu, usedli a nahřívali se, bylo to krásné a uvolňující. Po chvíli jsme vyběhli ven a mně nenapadlo nic lepšího, než že jsem zabořila ruce do sněhu a hodila na mého milého velký kus sněhu, jako že velká legrace… Zařval „co blbneš?“ a nedíval se na mě vůbec hezky. On totiž ten prašánek ležel na vrstvě ledové kry, takže to, co jsem po něm hodila, bylo spíš jako cihla. Ajajaj, to se tedy nepovedlo… No nic, odpuštěno, romantický víkend teprve začíná, bude to určitě moc krásný, uklidňovala jsem se.
Na druhý den si pro nás můj milý připravil tůru na běžkách do místní stáje v nebližší vesničce, kde pro nás oba objednal vyjížďku - na koních - ve sněhu! Opět velké překvapení! Zapomněl se mě ale zeptat na dosti podstatnou věc - zda umím na koni jezdit! Neumím! Vím, že on na koni umí jezdit skvěle. Dorazili jsme ke stájím a já jsem sebrala všechnu odvahu, abych nekazila radost. Jen jsem poprosila, jestli by ten můj vypůjčený koník mohl být tak nějak klidnější a „rozumný“. A stalo se. Po chvilce již vyváděli ze stáje koně, hnědáka, šel pomalým, zamyšleným krokem a byl hodně chlupatý. Všimla jsem si, že je ze všech stran hodně obalený slámou. Vysvětlili mi, že teď dlouho nebyl venku, protože si léčil nohu. No, tak to je dobře, myslela jsem si, bude klidný, asi polehával, proto ta sláma.
Pomohli mi do sedla, vysvětlili, jak mám držet uzdu a koníka přiměli k chůzi. Jenže - po pár metrech se kůň začal podezřele naklánět bokem směrem k zemi. V panice jsem stihla vyháknout nohy a seskočit, když koník hodil doslova záda, nohy vztyčené k nebi a začal se na zádech rochnit ve sněhu. Vstala jsem, dost vyděšená a cítila, jak mi buší srdce až v krku. „Paní, nezlobte se, on má jenom radost, jak nebyl dlouho venku!" řekla pohotově dívka, která mého koně vodila. Pípla jsem, že se nezlobím, a pro sebe si říkala, že mě sakra přece mohl zalehnout! No nic, znovu do sedla a jedem… Jsem statečná a chci se ukázat před mým milým, který se kolem nás občas prohnal na dostihovém koni tryskem a radostně zamával. Dívka zatahala mého zlobivého oře za uzdu a koník začal slušně cválat. Pevně jsem se držela a snažila následovat mým pozadím to jeho, což se většinou nedařilo, takže rozhodně jsem si nepřipadala jako Popelka na jejím běloušovi, ale spíš jako kus flaksy, která je naklepávána o kožené sedlo.
Po chvilce se na mě dívka, která mého koně vedla a teď už klusala vedle něj, zpříma podívala a nadhodila – „paní, chcete něco poradit? Já si vždycky stoupnu do třmenů a držím koně za hřívu, zkuste to, je to lepší, nebude vás to tak bolet“. Nu což, naklepaná už jsem dostatečně, tak to zkusím, ne? Postavila jsem se do třmenů, chytla koně za hřívu…a kůň vyhodil zadní nohy do výšky a já udělala salto do sněhu! Jau, to byl tvrdý dopad! A opět jen slyším známé „Jéé, paní nestalo se vám nic?“ Narazila jsem si malíček a byla už opravdu dost naštvaná na tuhle potupnou akci a „klidného“ hnědáka, kterého to evidentně začalo se mnou bavit. Navíc jsem byla celá promočená a byla mi zima. Tady končím!
Můj princ se vracel z projížďky a oči mu zářily. „Tak co, jak sis zajezdila?“ Nechtělo se mi přiznat barvu, tak jsem zalhala – „ale joo, dobrý to bylo…“. No tak to mám radost, na zítra jsem objednal ještě jednu vyjížďku. Zapotácela jsem se a v duchu vymýšlela, jak se z toho vyvlíknout. Do zítřka času dost, třeba mě něco chytrého napadne, jak z toho ven.
Přišel večer a po večeři, unaveni z celodenního výletu, chystali jsme se "na kutě". Můj milovaný vystoupal do patra jako první s tím, že za ním dorazím, až dole poklidím a umyju nádobí po skvostné večeři. V podkroví byl malinký roztomilý pokojíček se zkosenou střechou a matracemi na zemi.
Jestli to bylo způsobeno sytou večeří, nebo vyčerpáním, zkrátka, stalo se to, co se stát určitě nemělo – tlusté střevo v útrobách mého milého nevydrželo tlak a břišní svalstvo mu prostě nějak povolilo, takže v miniaturní místnůstce bylo vzápětí zcela nedýchatelno! Můj vyvolený slyšel, jak vystupuji po schodech vzhůru a chystám se vkročit do malé útulné ložničky! Ve snaze zabránit mému vstupu do „plynové komory“, a tím tak nevratnému a přímo neskutečnému trapasu, vyskočil z matrace a chtěl mě zastihnout ještě přede dveřmi, protože správně vyhodnotil, že nelibý vzduch, který ložničku neskutečně rychle zamořil, se v tak malém prostoru jen tak nevyvětrá. Jenže, já už jsem vzala za kliku, nic netušíc, co se uvnitř právě teď odehrálo. Otevřela jsem dveře, a viděla něco, co nešlo rozumem pochopit - můj milý totiž ve skoku ke dveřím přehlédnul trám, který byl natolik nízko, aby s velkou razancí zastavil jeho hlavu, vrátil ho zpět velkou silou na matraci, kam padnul jako zabitý, držíc si přitom čelo a zrychleně mrkal.
Nevěřícně jsem k němu přiskočila, protože jsem vůbec nechápala, co se stalo a už už jsem ho chtěla začít litovat a ošetřovat, když najednou jsem si uvědomila, že celá místnost neuvěřitelně „zavání“, klidně narovinu napíšu, že páchla! Začal se mi zvedat žaludek a začínala jsem chápat…On jen vytřeštil oči, podivně zkřivil pusu, jako by chtěl něco říct, ale nastalo hrobové ticho…. a pak už jsme se začali oba tak strašně smát, drželi jsme si bránici a břišní svaly, protože smích tohoto typu prostě nejde zastavit. Leželi jsme, svíjeli se v nekonečném smíchu, tekly nám slzy a asi jsme i zapomněli, že je v pokojíčku doslova nedýchatelno.
Teprve když už nás natolik bolely břišní svaly, že se dál smát nedalo, otevřeli jsme malé okénko, aby se místnost pořádně vyvětrala, a teprve když už se dalo i trochu lépe dýchat, se slzami v očích jsme sešli po schodech dolů do krbem vytopené světnice, nalili si vínko, zapálili svíčky a měli dostatek času, aby mi můj milovaný vysvětlil, co se v podkrovní místnůstce stalo. Na oplátku jsem mu podrobně popsala můj zážitek s hnědákem a výkon, za který by se nemusela stydět žádná cirkusová krasojezdkyně a večer jsme i přes únavu a prožité TRAPASY, strávili ještě dlouho v báječné romantické atmosféře, ve smíchu a vzájemném pochopení.
Věřím, že upřímný smích prodlužuje život, a trapasy, kterým se dva lidé spolu umí zasmát, jsou prostě kořením báječného společného života. I po 25-ti letech si na tento společný víkend našeho randění moc rádi vzpomínáme a vždycky nás tato neskutečná historka znovu pobaví a rozesměje!
Tak jen doufám, že jsem vás nepohoršila, ale také pobavila, ostatně proto píšu své většinou humorné povídky.
