Černé, bílé, mourovaté, provázely mě od nejrannějšího dětství do padesáti let. Fascinují mě svojí dominantností, volností a nevole, za kousek žvance dát se ochočit. Děkuji za výstižnou poezii ;-)
Nedokážu zapomenout na našeho posledního kocourka z minulé generace (před Babetou a Waldou), černého Čerta, kovově lesklého s úžasnýma žlutýma očima plnýma pochopení. Díky, Míšo.
Před týdnem nám na dovolené přeběhla černá kočka přes cestu a manžel se trochu poděsil. Za chvíli šli kolem nás lidé s černým psem, tak mu říkám, že se to vyrušilo :-) Pěkné poetické zamyšlení, ale někdy ta volnost za tři má i svá úskalí. Naše rodinná putovní kočička Lola byla bílá a dožila se 22 let.
Měla jsem tři a půl roku černou kočičku, říkala jsem jí Malá. Pak jsem odjela za mamkou a manžel ji neuhlídal. Asi jsem jí chyběla, tak utekla....Třeba se má někde líp.
Minulý týden jsme se rozloučili s černým kocourkem našich přátel. V jejich a občas i v naší laskavé péči (starali jsme se o něho, když byli déle mimo dům). Dožil se osmnácti let a ze všech zvířátek, se kterými jsme se setkávali, byl nám nejbližší. Budeme na něho vzpomínat.