Existuje slovní spojení syndrom Petra Pana. Tak psychologové označují chování lidí, kteří už jsou sice dospělí, ale tak trochu se stále chovají jako děti. Očekávají, že se jejich blízcí o ně budou starat, když nastane nějaký problém, neřeší ho. Slova jako samostatnost, rozhodnost, zodpovědnost, natož obětavost, k nim moc nesedí.
Není nutné představovat si pod tímto výrazem typy, které nepracují, flákají se, případně jsou jednou nohou v kriminále. To vůbec ne. Lidé trpící syndromem Petra Pana jsou často úspěšní, ve společnosti oblíbení, mnohdy mají dobré pracovní pozice. Tedy, takové, v nichž není třeba moc rozhodovat, být zodpovědný a dělat náročné výkony. V podstatě se chovají jako děti – když je malér, čekají, že je z něj rodiče vytáhnou. Akorát že v dospělosti nemusí jít vždy o rodiče, ale třeba o kohokoli z rodiny, například partnerku, partnera, v práci o kolegy. Říká se jim věčné děti. Takový byl Petr Pan, postava z divadelní hry, nestárnoucí chlapec, kterému bylo lépe než ve skutečném životě ve snech.
Takže takový reálný Petr Pan klidně může mít šedesát a více, ale chová se stále jako dítě.
„Tito lidé si zpravidla volí partnery, kteří jim umožňují jejich nedospělý způsob života vést. Takové, kteří jsou zodpovědní a mají ve svých rukách praktické záležitosti. Častěji jde o muže, kteří mají za partnerky ženy mající pocit, že o partnera je třeba pečovat,“ říká terapeutka Jana Novotná.
Tento typ člověka popsal psycholog Dan Kiley v knize s názvem Syndrom Petra Pana: Muži, kteří nikdy nedospějí. Zaměřil se výhradně na muže, nicméně se mezi psychology hovoří i o případech, kdy se nezodpovědně a dětinsky chovají ženy.
„Došlo mi, že moje dcera odmítá být dospělá. I když se jí blíží čtyřicítka, střídá partnery i zaměstnání. Zpočátku, když začala cestovat po světě a měnila často práci, jsem to bral tak, že si užívá možnosti, které současný svět nabízí. My takové neměli, tak jsem jí to přál. Ale teď mám pocit, že je problém,“ vypráví jednasedmdesátiletý Vojtěch. „Nenašetřila si nic, střídá podnájmy, doslechl jsem se, že známému dluží peníze. To mě rozčílilo, tak jsem se jí zeptal. Říkala, že každý někomu něco dluží, že to je v pohodě. Působí bezstarostně, vesele, má spoustu přátel. Ale je absolutně nezodpovědná. Když mi jednou hlídala psa, zjistil jsem od sousedů, že ho nechala zavřeného nevyvenčeného doma. Už ho raději dávám do psího hotelu, když jedu na dovolenou. Je tam spokojenější a já mám jistotu, že je o něj postaráno,“ vysvětluje.
S věčně nedospělými lidmi si zpravidla užijí dost trápení jejich partneři a partnerky. Tedy, častěji partnerky. Protože takový věčný kluk je v očích okolí úžasný, zábavný, okouzlující.
Buď ráda, že ho máš, co by ženské za takového chlapa daly. Tuto větu slyší padesátiletá Monika od kamarádek a kolegyň často. Kdykoli se setkají s jejím mužem, jsou z něj nadšené. Dotyčný je výtvarník, občas má vyšší hladinku alkoholu, takže je velmi zábavný. Je sečtělý, dá se s ním mluvit na jakékoli téma. Umí lichotit, vypadá dobře.
„Jenže doma ani nehne prstem. Je zvyklý, že maminka dělala všechno. Tak teď dělám všechno já. Nestěžuju si, prostě to tak je. Jenže to lidé, kterým připadá úžasný, nevidí. Nevidí ani to, že když doma není nakoupeno, nikdy nakoupit nezajde. Naopak, jde se sám najíst do restaurace. Když slíbí, že pojedeme na dovolenou, nakonec žádnou nezařídí a musím vše zařídit i zaplatit já. Když jsme měli o víkendu malovat, ráno prostě zmizel a přišel večer. Když jsem se zlobila, málem se rozplakal a řekl, že ho drtím, že se mu kvůli mně nedaří tvořit,“ vypráví Monika. Když se vdávala, její máma ji varovala. „Dodnes si pamatuju, jak mi máma řekla, že on bude věčný kluk, že není chlap. Jenže to člověk v zamilovanosti odmítá přijmout,“ dodává.
Dan Kiley ve své knize tyto typy mužů popisuje jako trošku vypočítavé osoby. Sice prý působí jako obdivuhodně sebejistí, vnitřně svobodní lidé, ve skutečnosti prý bývají naopak nejistí, neschopní se prosadit, mnohdy jsou líní a vyhovuje jim žít na cizí účet. Jsou zvyklí, že se o všechno postará někdo jiný. Docela problematické je žít s takovým mužem, pokud je otcem a nechápe, že středobodem péče by už neměl být on, nýbrž jeho potomci.
Ale zábava s nimi je. Ve společnosti jsou oblíbení. Vyznačují se vysokou mírou šarmu. A je jedno, jestli jim je čtyřicet nebo sedmdesát, protože syndrom Petra Pana je vlastnost, která se s věkem nemění. Ba naopak, i u ní platí totéž co o vlastnostech jiných – zvýrazňuje se.
