Vrať se mi ...

V posluchárně, na posledním pomazání u Lišky, se mu v lavici vedle Julie opět přitížilo. Ani se na ni nepodíval a jen polohlasně řekl:

„Skoro jsem nespal a myslím, že najisto umřu steskem.“

„Já už nespím od pěti a neříkej to nebo začnu brečet.“

„Jaký byl vánoční večírek?“

„Nevím, byla jsem s tebou.“ Našel pod lavicí její ruku a pevně ji stisknul. Tohle oba potřebovali, trochu se uklidnit, jenže jen na chvíli, pořád na ně dorážely ty velké vlny a nepomáhalo nic ani mluvit ani mlčet. Vstoupil profesor, vypadal, že spustí koledu, ale jen se pohodlně usadil do židle, která povážlivě zaskřípala, ruce složil do klína a velmi přívětivě začal vyprávět o Vánocích v literatuře. S pamětí génia citoval z Babičky, jak sypala sýkorkám a drobečky krmila oheň v kamnech, taky překvapivě vzpomněl na Ladovy Vánoce z jeho Kroniky, která srdcem a obrázky bohatě nahradila, co jí chybělo na literární kvalitě. Všechno to bylo o dobrých lidech, Jan si začal dělat zcela nečitelné poznámky levačkou, a tak se s Julií šetrně pustili, ale nepřestali se dotýkat alespoň lokty. Kdybys jen tušila, jak moc tě mám rád. Došlo na Raise a sadistické líčení, jak tatínek malého Vašíka vyprovázel v zimě dlouhé kilometry z Bělohradu na gymnázium do Jičína, a potom se za ním ještě dobrou půlhodinu díval.

„Řekni, že se vrátíš, nějak nemůžu dýchat.“ Na okraj papíru napsala číslovku milión a pak značku procent. Pak se zase na chvíli zaposlouchali do Zapadlých vlastenců v Podkrkonoší a drsných Vánoc na Modravě, o Klostermannovi toho bylo více, pak ho ovšem vystřídaly horory od Erbena, aby všechny škody rychle napravilo laskavé vyprávění z Malé Strany a pár Nerudových veršů z Prostých motivů, o kterých si Jan ještě dlouho bude myslet, že nad ně nic vlídnějšího v českém básnictví není.

„Záleží jen na vás, vážení kolegové, jestli poezie Vánoc zanikne nebo to nedopustíte.“ 

Láskyplně mu zatleskali a někteří mu šli i poděkovat a popřát hezké svátky. Potom si popřáli vzájemně, nešťastný Drahoš se všechno snažil zlehčit sbíráním podpisů na listinu Komu bude chybět. Všeobecné objímání nebralo konce, najednou se chtěl rozloučit každý s každým, Sbohem Honzíku, dostal krásné políbení na rty od Jany a Ruda mu popřál, ať už konečně padnou hradby Jericha. Opatrujte se, držte se u zkoušek, mějte se lidičky a žádné průsery, ahoj brácho, hodně štěstí a nahledanou v druhém semestru, dá-li pánbůh. Jan už musel pryč, protože měl  s Julií za pár minut sraz v kostele Panny Marie Sněžné.

Kostelní vrata za Janem třískla jak víko ponorky, všechno se začalo potápět do tmy, od hladiny nebylo slyšet skoro žádný zvuk, na velitelském můstku blikaly kontrolky a chvěla se světýlka svíček. Na zádi pak všechno přehlušoval hluk motorů, tak silně připomínající varhany. Jan se usadil a čekal. Všimnul si, že socha Krista se dívá stále na stejné místo, už tři sta let, tak vstal a hledal, dokud se jejich pohledy nesetkaly, ale svatý se díval skrz něho a jako by ty hřeby nestačily, měl ještě do hlavy vražený kus železa držící svatozář.

V tichu kostela je slyšet nářek mladého muže.

Jak člověk člověku dlaň hřeby prorazit může?

Na hlavním oltáři měla Marie obrovitou korunu a podlaha byla z dvoubarevných, prošlapaných velekamenů. Jen Bůh tu chyběl, nebylo ho třeba, mohl by mít námitky proti tomu zlatu a bombastické výzdobě. Nepouštějte ho raději dovnitř, ještě by mohl skončit jako kacíř a být vyobcován!

Jan uslyšel drobné krůčky.

„Co jsi zase vypozoroval, Očko? Mimochodem v učebně jsem dobře viděla, jak tě mají rádi, tedy spíš rády.“

Sedla si těsně k němu a podala mu zabalenou svačinu, zatímco on jí podal jablko, protože na menzu nebyl čas.  K tomu hned dodal, že „byla jedna babka, měla ráda jablka, kvůli tomu jablku, měl rád dědek babku.“ Julie pohotově odpověděla, že to nebyla babka, jenom rosy kapka.

 „Víš, chtěla jsem se rozloučit v klidu a taky ti vysvětlit, když je ten posvátný čas Vánoc, jak to mám s tou vírou, abys mě více pochopil. Já opravdu nejsem žádná puťka a nic mi není tak cizí, jako nějaká askeze a permanentně špatné svědomí, ale věřím. Jenže ne tak, jak mě k tomu vedli a slibovali za to ráj. Nevadí ti, že o tom mluvím?“

„Jak by jen mohlo, já už v ráji jsem.“

„Myslím si,“ pokračovala, „že On není žádná věc, žádná osoba, myslím, že je To všude a nejvíce v nás. Chtěla jsem ti to všechno dopodrobna říct, a hlavně to o světle, které máme uvnitř, protože ho vnímám, chrání mě, dokonce, i když se opilí objímáme v parku.“

Jan vnímal, jak se do sebe vlévají přes ruce, za které se hned na začátku chytli. „A tohle,“ Julie se podívala na spojené ruce, „přece není žádný zločin.“ 

„Přes ty teplé dlaně ses do mě celá uložila. A nezměníš se, až se vrátíš?“

„Čeká mě bolestivý a přetěžký úkol, jak z Jiráska, Proti všem. Poprvé asi ublížím našim doma, nemůžu jim ještě navíc lhát, ona bude stačit ta bolest, pláč a výčitky nebudou brát konce, určitě mě budou odsuzovat, snad mě i na čas odvrhnou, už slyším ty lamentace a možná i výhrůžky, ale to by táta nedovolil. Vždycky jsem dělala, co chtěli jiní, teď poprvé udělám, co chci sama.“

„Rád bych ti pomohl, vážně pojedu s tebou.“

„To nejde, jsou to takoví zranitelní lidé, ani vlastně nevím jak moc. Budu si představovat, jak maluješ, pijete s Láďou čaj, kouříte a povídáte si o obrázcích, tak tě mám nejraději.“

Vyměnili si dárky, ale slíbili, že je rozbalí až pod stromečkem. Jan jí namaloval obrázek; v oválu barokního rámu byla jen s citem odstupňovaná modř a dole na štítku stálo Modré z nebe a zezadu napsal malou básničku. Julie mu dala řetízek se slzičkou Panny Marie. Potom si zvednul k ústům její dlaň a políbil ji. Ona mu to hned vrátila. Bylo to šílené, jak v cele smrti, a kdyby je někdo pozoroval, nemohl by pochybovat, že se Země za pár chvil srazí s nějakou hvězdou. Dialog pak podle toho vypadal, pamatuješ si termíny zkoušek, ano, budeš mi každý den volat, ne, na poště dělá teta, můžu za tebou zítra přijet, samozřejmě a ves lehne popelem, sníš už tu svačinu, ne, museli by mi useknout ruku, abych tě pustil, zapomeneš na mě, na to zapomeň…

Čas je pomalu dohnal, Julie se začala skládat a Jan se přidal se slovy, že to asi nezvládne.

„Na to, můj drahý Honzíku, úplně zapomeň, protože já na tebe spoléhám.“

„Mám tě tak moc…“ Všimla si, že to vyhrknul nějak bez přípravy a obvyklé sebekontroly, což signalizovalo, že je na dně a oba teď musí být z mlhy, všechno tvrdší by zraňovalo, „…a budu tady čekat, i kdyby to mělo být do konce milénia.“

„Kolik nám to vlastně bude, to už budu stařenka.“ Chvíli se na sebe jen tak pro zapamatování dívali.

„Jednou mi řekla Johanka, že by chtěla, aby se na ni Láďa někdy díval, jako se na mě díváš ty“ a Jan pak zašeptal: „Julinko, víš to?“

„Samozřejmě a ty to víš taky,“ znovu si přiložila konečky prstů na ústa a pak mu je jemně položila na rty.

„Už musíme, ty moje Očko, Paví očko.“ Zvedli se.

Venku hustě sněžilo, že skoro nebylo vidět na domy lemující náměstí. Ostré světlo a vločky jim do očí vrazily bolestivé šípy, a navíc je na ostré vidle nabodnul vítr. V dálce se nezřetelně tyčila úchvatná věž Václava, z dlažebních kostek náměstí bylo kluziště, Julie se hned na schodech pevně zavěsila a přitiskla, co to jen šlo. On to cítil, ale jeho úzkost už to zmírnit nedokázalo. Nikdo si jich samozřejmě nevšímal, protože mladý pár byl v Olomouci neobvyklý jak nebožtíci na hřbitově, i tak se schovali za kašnou. Kolem stáli jen lidé s taškami plnými dárků, někdo nesl kapra, jiný jmelí, hotovou vánočku, hračky… A zatím z vločky na vločku přeskakovalo poselství plachých úsměvů, dětství se nám, lidičky, zase na chvíli vrátilo, aleluja …

„To je krása,“ zašeptala Julie, „děkuji ti za všechno, Honzíku.“

„A já za zbytek, broučku.“

Mezi domy se ozvalo skřípění přijíždějící tramvaje. Oběma se nitro zaplavilo nevýslovnou panikou, bojím se, nemusíš, vrátíš se, samozřejmě, mám o tebe příšerný strach, úplně se třesu, já taky, ale není proč, budeš tady, budu, vrátím se a budu volná, děkuji, já děkuji… Všechno se v něm trhalo na kousky a ona v jeho očích viděla něco z umírání… Když se naklonila pro tašku, objal ji volnou pravačkou a zoufale přitisknul k sobě, pak se vzájemně políbili do vlasů a na tvář. Kolem nich se zatočil vír, jako by se objali i jejich strážní andělé. Ona mluvit nemohla, odcházela a on stál jak zkamenělý. Za oknem se jí třásla brada a rychle si otřela mokrou tvář. Pak zajiskřil od troleje úplný roj hvězd, vůz se rozjel a vyplašení holubi bezhlavě vylétli z úkrytů, zatímco kolem nich svištěly vražedné střely. V té jediné, strašlivé chvíli Jana napadlo, že už Julii nikdy v životě neuvidí, že je to naposledy. Prudce se zadíval na nebe, jako by mu posílal vzkaz. TOHLE bys mi přece nemohl udělat! Zdálo se mu, že umřel. Tak už se přestaň mučit, dost, vrátí se a za hodinu ti to jede taky.

Vrať se mi, prosím, žádný vánoční dárek už nikdy nebude krásnější.

Jen sníh a cinknutí tramvaje,

kde jsem já, kde ona je,

sklo ve voze dechem se orosí

a duše o zázrak Ježíška poprosí.

 Knika Jen záblesk je dostupná na:  janpodesva.weebly.com