S dobrým pocitem na duši jsem poslal svoji, zatím poslední, knihu konečně do tisku. Spokojen se stávajícím stavem věcí jsem si pak udělal kafe, v pohodě se posadil na balkon a relaxoval při pohledu na hladové ptáky, kteří létali jak tryskáči oblohou a lovili potravu.
Stromy před domem na mne mávaly svými větvemi, které se chvěly v mírném větříku, slunce úspěšně vyhánělo z oblohy šedobílé mráčky a já jsem se přitom pokoušel představit si, co teď bude dál. Co dál psát a o čem, když další kniha je po korektuře a poslaná do tisku. Sladké nicnedělání mě však zcela ovládlo, a tak jsem všechny myšlenky zase pustil z hlavy. Dolce far niente. Ať si hlava odpočine.
Přede mnou, po skle balkonového okna, lezla moucha a já jí v té chvíli záviděl křídla. V té své euforické náladě jsem si představil, jak dopiji kafe a vzlétnu do výše, jak ta malá moucha, a budu pozorovat svět. Ve vzduchu by mi artróza určitě nevadila. Pohled shora musí být pěkný. Pokaždé, když jsme se ženou někam letěli, nalepil jsem nos na okno letadla a pozoroval krajinu pod sebou. Moucha na okně je zatím v klidu a pochoduje čile po skle. Hladoví ptáci jsou moc vysoko. Mouše je to zřejmě jedno, má jiné starosti, než hlídat ptáky.
Rád se vracívám k příjemným chvílím svého života. Dokonce cítím, že je dobré se občas ohlédnout, protože mám ty chvíle hluboko uložené ve své dlouhodobé paměti. A jsou často i mým inspiračním zdrojem. Ty návraty bývají místy až bolestné. Já jsem však za všechny ty paměťové stopy moc rád. Současnost kolem nás už nemusí být tak pěkná. Tu budeme hodnotit a s nostalgií si vybavovat někdy příště. Až popostoupí čas. Pokud se toho příštího ovšem dožiji. Zatím ale mohu o tom klidně psát.
Kafe je dopité, moucha odletěla poznat zase něco jiného. Jiné, pro ni možná příjemnější, prostředí.
Proč bych se měl vlastně trápit myšlenkami, co dál psát? Čas to ukáže. Zatím se mohu těšit na svou novou knihu, která zanedlouho obohatí moji pracovnu a se kterou seznámím jak městskou knihovnu, tak i své přátele a blízké. Vše má svůj čas. A tak jsem vstal, vrátil se do kuchyně a s myšlenkou na jeden výrok římského filozofa Senecy jsem si šel uvařit oběd.
„Co nezmůže rozum, často vyléčí čas.“
*
Lucius Annaeus Seneca
