Karel Čapek v roce 1937 píše v jednom ze svých četných fejetonů s určitou nadsázkou o práci. Cituji:
„Říká se, že největší potěchou v tomto slzavém údolí je práce.“
S touto myšlenkou by se dalo úspěšně polemizovat, pokud by na ní ovšem Čapek trval a nezačal ji po svém způsobu rozebírat a rozvádět. Rád čtu jeho fejetony, glosy či sloupky. V krátkém, ale výstižném textu dokáže v novinářské zkratce rozvést dané téma až do neuvěřitelných podrobností. Je to mistr slova. Tyto jeho drobné prózy jsou nejen zajímavé svým obsahem a formou, ale pro mne i velmi inspirativní. Pokud si mnohdy ovšem odmyslíme prostředí první republiky, na které Čapkovy články často odkazují.
Já teď ale Čapka opustím, protože mne jeho fejeton inspiroval k vlastní úvaze.
Nevím proč, ale v souvislosti s tématem „práce“ mne okamžitě napadla stará, budovatelská Píseň práce, kterou jsme, my starší, občas slýchávali při různých příležitostech. Pro ilustraci krátká úvodní ukázka:
„Ó, zazni písni vznešená
o práci, která vrozena
přírodou lidstvu jest.
Vše, čeho člověk užívá,
z šlechetné práce vyplývá.
Buď práci čest,
buď práci čest.“ atd.
„Píseň práce“ je, kupodivu, dodnes živá. Nikoli ovšem u nás, kde je až příliš spojená s minulým režimem. Je to tradiční rakouská dělnická píseň a hymna Sociálnědemokratické strany Rakouska. Dodnes se hraje a zpívá zejména na vídeňských prvomájových oslavách Svátku práce. Zkrátka – Die Arbeit hoch! My tuto píseň dnes ovšem vnímáme jako nežádoucí relikt naší minulosti.
Ale vraťme se k avizované radosti z práce. Dominantním pocitem bude pravděpodobně radost z práce, kterou vykonáme úspěšně a která něčemu nebo někomu prospěje. Pokud to prospěje nám, tím lépe. A je zřejmě úplně jedno, jestli je ona práce vykonaná s lehkostí, nebo s obtížemi. Hlavně, když potěší.
Tady ale musím připomenout, že práci, kterou vykonáváme pravidelně, den co den, v rámci svého zaměstnání a která má sloužit k zajištění našeho živobytí, nemusíme nutně vnímat vždy jako potěšitelnou a radostnou. Je to především životní nutnost, nutnost obživy. A pochopitelně, vždy záleží na povaze člověka, jak onu práci bere, hodnotí a jak s ní souzní.
Potěšení z práce může mít ale také zcela jiný důvod. To, když se ze svého momentálního pohodlí a pohody občas díváme s nadhledem, jak pracují jiní. Takové, až jízlivé uspokojení člověka, který, bez nějakého osobního zájmu, blaženě sleduje, jak se ti druzí namáhají. Jen makej, človíčku, já mám havaj. Já pracovat nemusím.
A to člověčí uspokojení je tím větší, pokud ten dotyčný řemeslník pracuje na nějakém konkrétním zadání. Když maluje třeba byt, opravuje elektriku nebo splachování záchodu. Namístě je pak radost člověka, kterému ten dotyčný pracovník zvelebuje příbytek nebo zahradu. Radost z jeho kvalifikované práce. A hlavně z výsledků té práce. Takováto radost však nemusí být zrovna jízlivá. Ta je spíše optimistická. Karel Čapek to výstižně charakterizuje slovy, že je to prostě rozkoš faraona, který si dává stavět pyramidu.
Já jsem člověk přiměřeně skromný a dokážu se radovat i z té docela malé práce. Třeba z toho, že dokážu na jeden zátah zamést byt. Sice poté musím masírovat bolavá bedra, ale právě proto mám z této práce radost. Zvládl jsem to. Poté si odpočinu a druhý den tu zametenou podlahu vytřu. To je radosti!
Radost mám i z dobře uvařeného oběda. Ale abych to moc nepřeháněl. Vaření je spíš můj zvyk. Dlouholetý zvyk. A záliba. Pokud bych vařit neuměl, měl bych určitě z povedeného oběda velkou radost.
Pochopitelnou radost a velkou úlevu pocítím vždy při dokončení nové knihy. Probírám se jejími stránkami, občas něco poopravím a cítím uspokojení a určitou satisfakci, že se to snad zase povedlo. A co teprve, když novotou vonící kniha dorazí z tiskárny. Ta radost je skutečně velká.
Radost mívám obvykle i v okamžiku, když se ráno probudím a konstatuji, že pořád ještě žiji. Sice s problémy, ale život běží dál, a tak si optimisticky říkám – co když mi ten náš nevyzpytatelný život přinese zítra nebo pozítří nějakou novou a nečekanou radost. Ta síť drobných radostí dělá náš život příjemnějším a snesitelnějším. Pořád je lepší mít radost z něčeho příjemného a užitečného, ať už se to týká vlastní osoby, či osoby mi blízké, než mít škodolibou radost z toho, jak se s nadsázkou říká, když sousedovi chcípne koza.
A na závěr nesmím zapomenout na jednu velkou radost, kterou prožívám už celou řadu let. Psal jsem o ní již před pár lety v jednom svém starším fejetonu. Dovolím si proto zde malou část z toho fejetonu ocitovat:
„Největší radost mám z toho, že už nemusím zatěžovat ducha i tělo každodenní usilovnou prací, abych uživil sebe, svou rodinu, a hlavně celý byrokratický státní aparát. To je nespornou výhodou mého pokročilého věku. Tento fakt musím ocenit nejvíce. Umožní mi totiž realizovat myšlenku jednoho filozofa, který prohlásil – běž a žij! A tak se snažím žít.“
A k tomu ještě dodávám – snažit se žít a mít z toho hlavně pořád radost.
