(pokračování)

„Dobré časné odpoledne,“ pozdravil je. K mému velkému překvapení neřekl víc než tato dvě jednoduchá slova. Nesvlékal jim džíny svým chlípným pohledem, ani bavlněná trička, neznechucoval je žádnými oplzlými poznámkami o jejich křivkách, a ani jim nedával žádné lascivní návrhy.

A ženy to ocenily. „Dobré ráno,“ odpovědělo šest z nich a přidalo příjemný a vřelý úsměv, jako by ho znali od nepaměti, a jako by stál na tomto místě každé odpoledne a čekal jen, aby je pozdravil.

„Jsem ohromen,“ řekl jsem. Podíval se na mě. „Těm ženám ses opravdu líbil.“

„Musel jsem,“ odpověděl, aniž by připustil jakékoli pochybnosti o tom, že to nemyslí vážně. „Jsem přece hezkej chlap.“

Rozesmál mě. Chtělo se mi zakřičet: ty jsi že jsi hezký chlap? Máš dva roky nevypraný tričko a smradíš jako starý kozel! Ale potlačil jsem smích a slyšel jsem jak říkám: „Samozřejmě, že jsi. Nikomu se nevyrovnáš." Musel jsem uznat, že Romeo vyhrál. Ať už se jeho show týkala čehokoli, hry, soutěže nebo upřímně míněného výroku, ty ženy ho pozdravily a usmály se na něj, jako by byl Tom Cruise. Neměl jsem právo to zpochybňovat.

„Pokud mě pozdraví šest žen z deseti, jsem nejšťastnější muž v tomto městě.“ Z plic, poškozenými mariahuanou mu vyrazily poryvy smíchu. „A jestli se mnou jedna z těch šesti půjde na rande a zůstane se mnou přes noc, splní se mi sen. Ach, jak jen já miluju ženy!“ Několikrát si přejel špičkou jazyka přes horní ret a postrčil svůj rozkrok vpřed, aby mi ukázal, co myslí.

„A to děláš? celou dobu“ zeptal jsem se.

Zazubil se. „Pořád, boy! Celou dobu.“

„Nikdy tě nenapadlo žít jako většina z nás, pracovat pět dní v týdnu, mít rodinu a věnovat se svým koníčkům, abys byl šťastný?“

„Nikdy. Když jsem byl malej kluk, moje máma mě naučila, že bych měl dělat jen dvě věci: bejt, zůstat a cejtit se svobodnej, a bejt hrdej na svou černou pleť.“

„Počkej, to nechápu to. Proč ti matka říkala, abys byl hrdý na svou černou pleť? Moje máma mi nikdy neřekla, že bych měl být hrdý na mou bílou pleť.“

Jeho úsměv zmizel. „Chtěla říct, že bych na sebe měl bejt vždycky hrdej,“ přeformuloval svou větu neochotně. Všiml jsem si jiskřičky nejistoty a odporu v jeho očích. Příliš pozdě si uvědomil, že se chlubil svou rasou příslušností a způsobil, že jsem se cítil méněcenný. Pochopil, že byl přistižen říkat něco, co jsem neměl slyšet. Sdílel to jen s lidmi, jako je on. Nepatřil jsem mezi jeho přátele. Já byl ten druhý.

Všiml jsem si jeho rozpaků a cítil se nesvůj. „Jerry mě poslal tady pro ty gumové matrace.“ Popadl jsem je a běžel zpátky do domu. Když jsem byl v polovině, slyšel jsem ho mumlat: „Nemám toho kluka rád. Ne, nemám.“

Když jsem vešel, Jerry už obkresloval tvar stolu zelenou fixou. K mému překvapení a úžasu paní Soto držela papír, aby se neroloval a Jerry mohl nakreslit rovnou čáru. Položil jsem matrace na stůl. Paní Soto odstoupila a odešla z pokoje.

„Kdes byl skoro deset minut? Nemohls ty matrace najít?“

 Moje myšlenky byly u Romea. „Jerry, proč mě Romeo nemá rád?“

Jerryho ruka držící zelenou značku se zastavila. „Řekl ti něco?“

„Dnes to vyslovil už třikrát.“

„Asi vím proč,“ řekl Jerry. „Myslí si, že mu bereš práci.“

„To je přece směšné! Přijde na týden a na půl roku zmizí. Skoro ho nevidím!“ vykřikl jsem podrážděně.

„Vím. Ale lidé maj potřebu věřit, že jsou nenahraditelní, i když jsou to duchové.“ Jerry se zasmál. „A Romey je skutečný fantom. Zombie. Démon. Upír lovící ženy.“

„A stárnoucí kocour, svobodný a bezdětný,“ dodal jsem.

„A sobecká ryba plavající v bahnitých vodách jeho špinavých her,“ pokračoval Jerry.

„A milovník rozkoše,“ dodal jsem.

„Jo! Rozkoš dává smysl jeho životu, důvod jeho existenci a téma jeho naděje. Šoustání tvoří jeho světonázor a všechny ctnosti, který něco znamenaj, pocházej z týdle činnosti.“

„Je mi ho tak nějak líto.“

„Mně taky. Ale dokud je jen mrzutej a není nebezpečnej pro tebe a mí chlapy, nebo ke mně drzej, nechám ho žít jeho chaotickej život a zaměstnám ho, kdykoli se znovu připlazí do mý dílny. To je moje micva, kterou dlužím Bohu: zachránit jeho hříšnej zadek. Slíbil jsem svýmu otci, že se o něj postarám, dokud bude dejchat.“

„Proč tvému otci záleželo na Romeovi?“ podivil jsem se.

„Proč? To je smutnej příběh, na kterej vůbec nejsem hrdej.“ Jerry mluvil s neklidem, jako by si přesouval balvan z ramena na rameno. „Než si otec vzal moji matku a měl mě, zapletl se do milostnýho románku s Romeyho matkou. Narodila se dcera, ale brzy po porodu zemřela. Románek pokračoval a narodil se Romeo. Otec toho později strašně litoval, a když umíral, donutil mě slíbit, že budu Romeovi do konce života pomáhat.“

„Tvůj otec tu ženu znásilnil?“

„Šuš! Nikdy by to neudělal. Černý dámy ho milovaly. Byl to dobrej sklenář, levnej a nikdy neváhal si s nimi popovídat.“

„Chápu. Nikdy jsem o tvém otci takhle nepřemýšlel.“

„Jo, někdy se věci mohou pěkně zamotat. Ale pokud jde o tebe, neber Romeyho příliš vážně. Zkus se k němu chovat přátelsky, nech ho mumlat jeho špinavý songy a uvidíš, že tě nakonec bude mít rád.“

Když Jerry mluvil, zazvonil mu mobil. „Ano? Konečně! Pošlu jednoho z mých chlapů, aby oběd vyzvedl.“ Zabořil ruku do kapsy kalhot a vytáhl peněženku. Natáhl ke mně ruku. „Jídlo dorazilo. Tady je padesát babek, běž a zaplať ho. S obědem na mě nečekejte. Za chvíli jsem tam.“

Doručovatel opřel motorku u jednoho z keřů a zíral na dveře. Když jsem vyšel ven, podal mi tašku s naším obědem a čekal, až zaplatím. Zkontroloval jsem obsah i účtenku a předal mu peníze. Romeo mě intenzivně sledoval z náklaďáku. „Mám mu dát nějaký tip?" Zeptal jsem se ho. Ale ten hulvát, místo aby odpověděl, propukl v chraplavý smích.

„Nějaký tip? Řekls ,nějaký tip‘?“

„Co je na tom tak legračního?" vyštěkl jsem.

„Vtipný je, jaks to řekl, boy. Když ses zeptal: ‚chcete, abych vám dal nějaký tip‘, nabízíš mu, aby ti vykouřil péro. Tos měl na mysli?“

„Samozřejmě že ne, ty pitomče!“ vybuchl jsem. „Jen jsem se ptal, jestli mu mám dát spropitné.“

„Takže neříkej ‚nějaký tip‘, ale ‚tip‘. Angličtina neni snadnej jazyk. Dostaň ji hlouběji do svých žil, boy.“ Cítil jsem se jako student šikanovaný ve školním autobuse a ani trochu se mi to nelíbilo. Romeo si očividně užíval, že mě vidí naštvaného. Napadlo mě kopnout ho do koulí, ale pak jsem si vzpomněl, že Jerry řekl, abych byl na Romea hodný, tak jsem to pokušení potlačil.

(pokračování příště)