Sluneční červeň sedí na zídce,
do pěšinek s pýrem vlomil se stín.
Náhrobní kameny z nich vystupují řídce,
vykloněny z řady padají do travin.
Podobny starcům sehnutých nad svitkem
se hubené stromy nad hroby sklánějí.
Podobny matkám nízko nad svým dítkem,
když ševelivě pohádku u spících šeptají.
Vítr pase listy proti vzklenutému nebi,
ty zbloudilé se snášejí na kámen zpuchřelý.
Víc smíření s tichem tu není zapotřebí
- to kvůli vzpomínkám, co nezemřely.
Dlaněmi stiskni dlaně na kameni,
dohlédni konce, kam musíš i ty plout.
Posečkej a zůstaň jen pár minut s nimi
a nech soumrak za zídku zapadnout.
 
		 
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								