Jenže já mám skutečně rád pořádek. Není to u mne ovšem žádná patologická záliba. Důvod je daleko prostší. Kvůli své bolavé páteři nerad uklízím. A tak, pokud možno, nedělám nepořádek, který je třeba následně uklízet.
Pouze jednomu místu se, pokud možno, důsledně vyhýbám. Je to má, poměrně rozsáhlá, knihovna. Pokud jdu nějakou knihu hledat, nebo, nedej Bůh, nějaký regál srovnat, mám takový zvláštní dojem, jako bych se nořil do pralesního houští, plného nástrah a nebezpečí.
Jednou jsem cosi hledal, a tak jsem se musel do regálů pořádně ponořit. Maně jsem si při tom vzpomněl, jak jsem se kdysi, v jednom brdském lese, nořil do houštiny pro houby a objevil jsem tam, úplně zblízka, jen divočáka, stejně vystrašeného jako já.
Při ponoru do své knihovny jsem ale tehdy cosi objevil. Nebylo to vůbec nic nebezpečného, ale již dávno ztracená a mnou velmi postrádaná útlá kniha antického myslitele Cicerona – Dvě rozmluvy. Bez jakéhokoli úmyslu jsem ji náhodně otevřel. Na straně 54, úplně nahoře, jsem objevil tato slova:
„A jestliže má stáří nějakou, řekl bych, potravu ve vědeckém bádání, pak není na světě nic příjemnějšího nad stáří, které se může oddávat práci literární.“
Tato myšlenka mě potěšila, i když Ciceronův mravoučný pohled na svět a na stáří zvláště moc nesdílím. A tak jsem si řekl, že se tedy budu dál věnovat práci literární, když to mám odsouhlasené takovou antickou autoritou.
Ale vrátím se ke knihovně. Již při pouhé představě, že bych měl to množství knih utřídit, srovnat a dát stranou ty, které by byly určené na prodej, se mi dělá zle od žaludku. Pokud jsem měl ještě chuť a sílu svou knihovnu nějak organizovat, vybral jsem 600 knih a ty jsem rozvezl po všech možných domovech důchodců v okrese. Stovku knih dostala i místní vazební věznice. Ostatních, zhruba 700 knih, zatím trpně čeká na svůj osud. Moje dcery to rozhodně nebudou mít jednoduché.
Když mne, přece jen, občas popadne pořádkumilovný záchvat a vnořím se do své knihovny, s cílem ji nějak smysluplně uspořádat, narážím na problém. Podle jakých měřítek ji mám vlastně uspořádat? Podle formátu by to bylo jistě líbivé a estetické, ovšem, kdybych hledal nějakou konkrétní knihu, strávil bych tím celou věčnost. Další možností, kterou se snažím využívat, je, pořádat knihy podle spisovatelů. To už má svou logiku. A tak mají svá stabilní místa v regále Jules Verne, Karel Čapek, Robert Fulghum, Pierre Loti či rozsáhlá Ruská knihovna ve stejné grafické úpravě a velikosti.
Volím proto tu méně estetickou, ale pro mne podstatně schůdnější cestu. Pokouším se mít knihy srovnané podle jejich tematického obsahu. Nejblíže mám proto knihy historické, které potřebuji podstatně častěji než knihy beletristické. Zvláštní místo mají moje vydané knihy a knihy mých literárních přátel. Své místo mají také básně a jazykové příručky a slovníky.
Občas mě napadne až trochu ujetá myšlenka, proč autoři a nakladatelé neberou ohled na pořádkumilovné čtenáře, kteří by chtěli mít všechny své knihy hezky zarovnané v zákrytu. Je to blbost, já vím. Pro mne je knihovna živý organizmus, který má svůj řád, tedy spíše neřád, ale neřád zcela funkční, připravený kdykoli a rychle posloužit.
Pochybuji, že existuje nějaký život po životě. Ale občas si představuji, že existuje a snažím se ho nějak uspořádat k obrazu svému. Hlavně bych pak poprosil toho, který to vše organizuje, abych tam mohl žít tak, jako zde na zemi. Kromě zcela obyčejných záležitostí, potřebných k životu, by tam musela být především moje knihovna. Nijak neuspořádaná, s různými cetkami před vyrovnanou řadou knih, vedle knihovny pracovní stůl s počítačem a pod stolem moje malá, chlupatá kamarádka Britney.
A chtěl bych tam mít i všechny své vydané knihy. Knihy, ve kterých je obraz i mého života. Obraz světla i stínu, obraz reality, oblečené většinou do zcela všedního, obyčejného kabátu.
Když se ale vrátím k úvodní myšlence, občas mne skutečně napadne, jak moc mám rád, či nerad, ten vzpomínaný pořádek. Mám spíš podvědomou obavu, že je to trochu jinak. Že jsem prostě jen línej uklízet a pořád něco rovnat. Možná je to i strach, že při přílišné snaze o pořádek na mne zpoza těch regálů třeba něco vybafne. Jako ten kanec, kdysi už dávno, z houštiny brdského lesa.
* * *
