S míčovými hrami mi to celkem jde. Do 33 let jsem hrál závodně fotbal. Do 69 rekreačně. Vyměnili mi koleno za umělé a ještě mi rupla achillovka, tak jsem to loni zabalil. Dále hraji tenis, nohejbal, chodím po horách, do posilovny a hraji ping-pong. O posledním druhu sportu právě píši. Ten jsem závodně nikdy nehrál. Scházíme se každý čtvrtek ráno. Důchodci. Hrajeme v herně v Kateřinkách pravidelně stolní tenis. Ti nejlepší z nás navíc ještě závodně nejnižší okresní soutěž. Není to o stresu. Nemůžeme nikam sestoupit a na postup nemáme. Ale znáte to. Chlapi těžce snesou porážku nejen ve sportu, ale i v osobním životě.
Nejsem v naší skupině nejhorší, ani nepatřím ke špičce. Jenže stalo se, že dva hráči nemohli, tak zlanařili mě, abych do soutěže naskočil. Hrají 3 hráči každý s každým a nakonec čtyřhru. Nechal jsem se ukecat. „Co to máme za soupeře? Ptám se. „Proti ženám. Říkají si Johanky“. Každé družstvo hraje pod nějakým názvem. „Ženy? Jsou dobré“? „Výborné, hráli za mlada 2. ligu,“ odpovídá náš nejlepší hráč Bohuš. Nevím, co na to mé ego, až dostanu nakládačku, prolétlo mi hlavou. Těšil jsem se. Doma jsem důkladně jarem umyl pálku, ať mi míček neklouže. Také jsem si nachystal slušivý sportovní úbor, abych se dámám líbil.
V šatně už jsou kamarádi. Vystoupám po schodech do herny. V přítmí se leskne 10 připravených stolů. Na židlích již sedí ženy ve věku 52, 57 a 74 let. My jsme ve složení 70, 73, 73 roků. Zkrátím to. Všechny zápasy jsem prohrál. Také jsem musel hrát i čtyřhru, protože kamarád dříve končil. Tu jsme také projeli. Pouze Tonda zabodoval, protože je z nás nejtrpělivější. Podlehli jsme ostudně 9:1 ve prospěch žen. Poděkoval jsem jim, že jsem se něčemu přiučil. Po zápase se ptám: „Co vaši muži, sportují?“ „Jo na gauči a v hospodě“. To sdělení mi aspoň zvedlo náladu. Ještě nepatřím do starého železa.
