„Nabalit“ holku, kterou jsem do té doby vůbec neznal? V mém případě to byla naprostá chiméra. Ale už ten prostý fakt, že bychom mohli nějaké to děvče nabalit, že jsme si v patnácti letech tuto myšlenku vložili do svých představ, ten byl pro nás silně povznášející. Skutečnost jsme však, v tomto věku, ale raději odložili až do prvních tanečních. Měli jsme tenkrát na práci důležitější záležitosti. Především ty méně rizikové.
Tak například, válení se na břehu Vltavy, kouření levných lip a hraní mariáše s šífáky, kteří v našem nelahozeveském minipřístavu nakládali vojkovický písek do svých lodí. A hlavně, nekonečné potulky po Ovčíně. Inu, mládí není zase tak moc složité, jak by se na první pohled zdálo.
Ale tak, jak život ubíhá, a pořád rychleji a rychleji, stále častěji se při tom běhu už zadýchávám a pociťuji silné nutkání zpomalit a občas se ohlédnout i zpátky, na tu dobu, kdy jsme kouřili mentolky a smradlavé lípy, házeli šišky na ševcovic Helenku, opalující se v plavkách na stráni pod lesem, přemýšleli o tom, jak balit holky a kdy jsme chodívali naším Ovčínem, pozorovali pasoucí se ovce a živili se třešněmi z obecního sadu. Až mám kolikrát obavu, jestli se už neohlížím až moc často.
Přitom se mi vkrádá do mysli, až neodbytně, jedna moudrá myšlenka klasika německé literatury, Johanna Wolfganga Goetha:
„Umění není stárnout, umění je to snášet.“
No jo, ale právě tohle bývá docela těžké. A na balení holek už nemám, bohužel, ten správný věk.
FOTO: Pixabay
