Tvůrčí krize je prevít. Klidně si odejde, a ještě na nás udělá dlouhý nos. Na mne ho teď dělá stále častěji. Co ale s tím? Po dlouhá léta jsem byl navyklý sednout si po snídani s kafem k počítači a psát. Cokoli. Nápady, zkušenosti, nějaký příběh, glosu a tak dál. Je toho fůra, o čem se dá psát. Někdy mi to jde jak psovi pastva a někdy nápady přímo vylétají z hlavy a ukládají se do bezpečí počítače. Čas od času jsem se k těmto textům vracel a dával jim postupně konečnou tvář.
Najednou nic. V hlavě je vyprahlá pustina a nepomůže ji ani zalít sklenkou vína. A tak, místo nějakého smysluplného psaní, otevřu nesmysluplné karty a hraji si. Snažím se myslet na hru, ale podvědomě se mi do myšlenek vkrádá ta naprostá absence tvůrčí invence. A přitom zjišťuji, že mi už ani tak nejde o to, jestli tu partii karet vyhraji, či prohraji.
Ten, až stresující, pocit nicoty a prázdnoty mi přináší mnohdy až žaludeční nevolnost. Snažím se ale i v tomto případě najít určité pozitivum. No dobrá, říkám si, je mi blbě, tak alespoň nebudu jíst a zhubnu. Jenže chuť k jídlu se vrací a je to pořád stejné. A začínají pracovat nervy.
Co se to proboha děje? Kde se zase ty múzy flákají? Hlavou se mi přitom honí neodbytná myšlenka, jestli jsem už zblbnul trvale, nebo jen dočasně. Spíše bych měl ale použít slovo – přechodně. To – dočasně – mi, i po dlouhých letech, přináší méně příjemné vzpomínky.
A tak se snažím postavit se k tomuto problému čelem. Jako chlap. Říká se přece, že kde nic není, ani smrt nebere. Když se všechny ty myšlenky a nápady toulají bůhví kde, místo toho, aby se spořádaně a v té správné formě ukládaly do paměti počítače, zkusím inspirativně vnímat média, zejména televizi. Ta jsou myšlenkami a novými informacemi přímo těhotná.
Pustil jsem si tedy večerní zprávy. Po půlhodině jsem ale televizi otráveně vypnul. Pohled na komentátora Jakuba Ž. jsem totiž psychicky nezvládl. Než všechny tyhle žvásty, války, přírodní katastrofy, havárie, zdražování, to se raději vrátím ke kartám. A to, ještě ke všemu, moje oblíbená plzeňská Viktorka prohrála důležitý fotbalový zápas. No, hrůza!
Pustil jsem si novou partii karet. I u těch se totiž musí myslet. Alespoň něco. Potěšilo mne, že jsem tuto partii konečně vyhrál. Malá útěcha. Přitom jsem si vzpomněl na slova biblického Kazatele, který říká:
„Neboť není nic než marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící.“
Máš naprostou pravdu, Kazateli. Jsou to moudrá slova. Počkám si v klidu, až ty potulné múzy zase přiletí. A s touto myšlenkou v hlavě jsem naházel do pračky špinavé prádlo, do kýble nalil teplou vodu, přidal trochu čisticího prostředku a šel gruntovat byt. Pro jistotu jsem ale otevřel okno. Co kdyby přece jen chtěly přiletět. Kdo? No, přece ty múzy, ne?
