Tak jsem nedávno, při projíždění webu, narazil náhodou na tyto řádky:
„Říká se, že pravda je nahá, a my ji proto občas musíme obléci do drobné lži, aby se nestyděla. Víte, proč chodí pravda nahá?“
Skutečnost je, že pravda bývá skutečně někdy až příliš obnažená. Zejména politici skutečnou pravdu proto oblékají často do drobných lží, nebo raději do nehorázného lhaní, aby uhájili své výnosné posty.
Mě ale, na rozdíl od mnohdy nechutného žvanění politiků, našeho dávného okecávání drobných dětských lumpáren či občas i nutného zalhaní, které mělo zakrýt nahou pravdu v průběhu našeho rodinného života, zaujalo na tomto rčení něco zcela jiného. A sice ten přívlastek – nahá.
Jako dítko jsem byl velmi zvědavý. V našem dětském venkovském minisvětě žili kromě mne ještě Vašík babičky Veselé a Jiřinka Kohoutů. A když mi jednou malá Jiřinka navrhla, že si budeme hrát na doktory, neváhal jsem ani chvíli. Oba jsme na tu „nahou pravdu“ byli zvědaví. Sice nás při tom přistihla správcová a dostali jsme od rodičů přes zadek, ale s realitou jsme byli spokojeni natolik, že jsme si to ještě jednou zopakovali na zcela jiném a lépe utajeném místě.
Asi ve mně trocha té zvídavosti zůstala, neboť na prahu dospělosti jsem se nemohl pochopitelně spokojit s předškolní zkušeností. A tak, když jsem jedné noci natěšen kráčel se svou mladičkou přítelkyní do temného bezpečí plzeňského lochotínského parku, doufal jsem, že tu skutečnou nahou pravdu tentokráte poznám na vlastní oči i ruce.
Skutečnost překonala všechna moje očekávání. Silná měsíční záře ještě násobila můj úžasný pocit z pohledu, který jsem viděl poprvé a po kterém se až točila hlava. Nechtěl jsem tehdejší přítelkyni o podobný pocit ochudit,
a tak jsem se svlékl taky.
Chvíli jsme leželi pod stromem a pak jsme jako dva blázni běhali po nočním parku, oblečeni jen do měsíčního svitu. A ta pravda byla skutečně zcela nahá.
