I když jsem příznivcem spíše moderního umění, zde jsem byla opravdu nadšená. Instalace výstavy mě překvapila. V přehledném, vzdušném, příjemně osvětleném prostoru máte pocit, že obrazy levitují. Dokonce i monumentální oltářní plátna tu působí lehce. V poslední době v naší dost zkostnatělé Národní galerii věc nevídaná. Tady si nepřipadáte jako v kobce nebo v tunelu ani nikde nenarážíte na bariéry nebo panely v šedých či jiných tmavých barvách, jako tomu bylo v poslední letech třeba u Toyen, Muchy nebo Mánesa.

Výstava představuje nejen umělcova díla, ale provádí nás nenásilně i jeho životem, ale přitom nás nezahlcuje zbytečně velkým množstvím informací. Texty jsou neobvykle umístěny před vystavenými díly na zemi. Písmo je poměrně dobře čitelné, i když by mohlo být malinko větší.

Kající se Máří Magdaléna, asi 1693 - první dochovaný obraz, vytvořený pro poutní místo Skalka poblíž Mníšku pod Brdy, byl původně umístěn na stropě.

Brandl maloval dějově bohatá oltářní plátna pro kostely, kláštery a kaple jako byly např. zámecká kaple ve Smiřicích, poutní místa Svatá Hora a Skalka, klášter ve Lnářích, Manětín, benediktinský klášter v Břevnově a další.

Pohled na výstavní plochu z druhé strany

Byl i žádaným portrétistou významných šlechticů, měšťanů a představitelů církve. Na portrétech můžeme pozorovat Brandlovu nekonvenční a originální techniku, používající „bezštětcovou malbu“, kde na některých místech do nezaschlé barevné vrstvy zasahoval prsty, násadou štětce nebo nehty. Psychologii lidského výrazu podtrhl sugestivní hrou světla a tmy.

Podobizna muže v bílé paruce, kolem roku 1725

Brandlův expresivní malířský projev dosahuje vrcholu v portrétech starců.

Ne nadarmo se mu říká český Rembrandt.

Simeon s Ježíškem, kolem roku 1725

Poprsí apoštola s gestem, kolem roku 1725

Působivé jsou i jeho vlastní podobizny či výjevy z obyčejného života.

Nejstarší dochovaná vlastní podobizna, kolem 1697, je jedním z jeho nejčastěji kopírovaných děl.

Brandl se oženil v roce 1693 a s manželkou Helenou měl tři děti. Rodinu ale brzy opustil a domů neposílal žádné peníze. Ačkoliv mu díla poměrně dobře vynášela, byl stále zadlužen, neboť chtěl žít v luxusu jako urozený muž, a tak většinu peněz prohýřil. Kvůli penězům měl velké problémy nejen s manželkou, ale i věřiteli.

O tom se dochovala řada záznamů: „Roku 1698 malostranský obchodník Cerminatti Brandla žaloval za nezaplacení dluhu sto dvacet dva zlatých. Více než sto položkový seznam Brandla vykresluje jako velkého gurmána a vášnivého kuřáka. Malíř v jeho krámku pořídil mimo jiné víno z Kanárských ostrovů, florentský a boloňský tabák, šestnáct goudských dýmek, mortadelu, parmazán, citrony, mandle, pistáciové oříšky, velké rozinky, španělské sušenky a další. V urgenci Cerminatti o Brandlovi píše jako o vagabundovi a pobudovi.“ Brandl byl dokonce dvakrát ve vězení, ale údajně jen domácím, protože bylo potřeba, aby nadále pracoval a mohl alespoň částečně splácet dluhy.

Malíř měl ale potíže i s objednavateli, neboť nedodržoval smluvní podmínky a pokud dostal zaplaceno předem (zejména od mužů), tak díla nedodával včas. To ženy byly opatrnější a platily mu po částech, podle množství odvedené práce. Některé obrazy musel ale na přání zadavatele i předělávat. Což je krásně vidět na rentgenové snímku následujícího obrazu. Nejprve začal malovat muže podle skutečnosti, s baňatým nosem, ale zákazník nebyl spokojený. Brandl tedy obraz otočil a namaloval dle přání. Původní malbu přetřel červeným podkladem.

Podobizna šlechtice v modrém plášti, krátce po roce 1710

Na výstavě není opomenuta ani tvorba Brandlova předchůdce Karla Škréty. Na některých obrazech Brandl pracoval s Michaelem Václavem Halbaxem. Zajímavou kapitolou v jeho tvorbě byla spolupráce a přátelství se sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Společná tak zvaná protějšková zátiší vytvořil s Janem Vojtěchem Angermeyerem, na kterých se Brandl ujal malby hliněných váz a Angermeyer je autorem květin a mrtvého ptactva.

Společná zátiší: Zátiší s květinami ve váze a mrtvými hýly, Zátiší s květinami ve váze s mrtvým strakapoudem a pěnkavou, kolem roku 1720

Přestože byl Petr Brandl nejvíce žádaným a nejlépe placeným umělcem své doby, zemřel v chudobě v šedesáti sedmi letech, na dvorku hostince U Červeného koníčka v Kutné Hoře.

Součástí výstavy je i audio průvodce, kde v devatenácti zastaveních promlouvá Petr Brandl o svých obrazech. Hlas mu propůjčil Ondřej Bauer.

Výstava potrvá do 11. února 2024. Vstupné pro seniory je 170,- Kč.

Můj velký obdiv patří nejen kurátorce výstavy a architektům, ale i restaurátorům, kteří svou práci odvedli perfektně a téměř v šibeničním termínu.

Kurátorka výstavy: Andrea Steckerová; Architektonické řešení: Roman Brychta (brychtaarchitekti.cz), Barbora Šimková, Markéta Mráčková (cosa.cz, cosa.tv); Restaurátorské práce: Adam Pokorný, Dušan Perlík, Romana Balcarová, Denisa Cirmaciová,  Lenka Helfertová, Marie Horvathová, David Hrabálek, Radim Klouza,  Libor Kocanda, Jiří Kordas, Markéta Pavlíková, Teodora Popová, Kateřina Samková, Jan Staněk, Adam Velíšek, Tomáš a Jana Záhořovi,  Zuzana Žilková 

Zdroje informací:

Komentovaná prohlídka ve Valdštejnské jízdárně s kurátorkou výstavy Andreou Steckerovou

Wikipedie
Webové stránky Národní galerie Praha