V Labyrintu divadla Drak

Zatímco vlastní divadlo Drak funguje už od roku 1958, Labyrint jako součást divadla vznikl teprve před několika lety, když probíhala rekonstrukce přilehlých Tereziánských kasáren. S původní budovou divadla Drak je Labyrint propojen jakýmsi skleněným krytým mostem.

A já si na jeho existenci vzpomenu vždy, když mám na starost vnoučata a nastane deštivé počasí. A to se stalo právě v posledním srpnovém týdnu. Obloha byla neustále jako z olova a každou chvíli se z ní spouštěly větší či menší kapky vody. Udržet děti doma bylo téměř nad mé síly. Vystřídali jsme celou paletu stolních her, hráli kvarteta i pexeso, namalovali spoustu obrázků i kamínků, a dokonce jsme přečetli i dvě knížky. Ale jen doma se prostě být nedalo. A tak jsme se naučili chodit ven i za mírného nebo hrozícího deště. Moje vnučka to v jednom telefonátu s maminkou popsala docela přesně: „Babička nosí takový malý baťůžek, kde má dva deštníky a pro mě růžovou pláštěnku. My se deště nebojíme.“

Jaké bylo počasí v den, kdy jsme navštívili Labyrint, je ostatně vidět z úvodní fotografile k tomuto článku. Nad budovou divadla Drak je ocelově šedá obloha, ze které každou chvíli prší. V šatně Labyrintu jsme si pláštěnky a deštníky mohli konečně odložit. V prvním podlaží je stálá výstava Příběh Draku 1958–2018, která vypráví o historii divadla. Děti zde zaujaly především vystavené loutky, které hrály v jednotlivých představeních divadla Drak.

Loutky a fotografie z představení Enšpígl.

Loutka čerta samozřejmě nesmí v loutkovém divadle chybět.

Kreslené návrhy jednotlivých loutek a jejich oblečení ve srovnání s realitou.

Zájem vnoučat o vystavené loutky však po chvíli opadl. Vnoučata začala být netrpělivá, protože od minulé návštěvy před dvěma lety věděla, že na ně čeká ještě něco mnohem zajímavějšího. Obrovský prostor v dalším patře Labyrintu je vlastně jedna velká herna, kde se návštěvníci mohou seznámit s nejrůznějšími způsoby animace a divadelními trenažéry. A nejen seznámit, ale hlavně si mohou různé trenažéry, animační techniky i optické hračky na vlastní kůži vyzkoušet.

Třívrstvá animace, kdy se jednotlivé ploché objekty rozmísťují na tři prosvětlené plochy a pak se spojí do jednoho obrázku, dala mé vnučce i mně docela zabrat. Trvalo hodnou chvíli, než jsme to my dvě pochopily.

V herně jsou rozmístěna jednotlivá stanoviště, která jsou zaměřená na určitý druh animační techniky. Prakticky jde o historické techniky, které se používaly v minulosti a s nástupem počítačové animace téměř vymizely. Zatímco já jsem si na každém stanovišti poctivě četla stručné pokyny, děti většinou intuitivně vytušily, o co asi jde. A hned se hrnuly do experimentování. Neměly zábrany při mačkání jednotlivých knoflíků, rozsvěcení světel, vytváření nejrůznějších zvuků. Zkrátka je to jiná generace. Teprve, když vnoučata nápady vyčerpala, přišla jim čtoucí babička vhod, aby jim vysvětlila základní princip příslušné animace. A také občas pomohla stisknout nějaký ten knoflík, na který zatím nedokázaly dosáhnout.

Souboj dvou panáčků, kteří se pohybovali pomocí šňůrek umístěných pod stolem, byl naopak docela jednoduchý. Jen stačilo trpělivě rozplést jednotlivé provázky, zašmodrchané patrně předchozími animátory.

Jak zařídit, aby začalo na kopci sněžit?

Docela jednoduše. Nad scénou je umístěn obyčejný fén. Když se zapne, polystyrénové kuličky poletují vzduchem a vytvářejí iluzi hustého sněžení.

Dětem se kupodivu líbila i ta nejjednodušší animace, kdy stačilo uposlechnout pokyn "Zatoč si klikou". Roztančily se baletky nebo se ve vedlejším boxu rozjelo se autíčko a za ním se měnila ubíhající krajina.

Vnoučata zaujala i možnost, vyzkoušet si různé varianty osvětlení loutkové scény. Brzy přišly na to, že barvu světel je možné změnit pomocí barevných filtrů vkládaných do jednotlivých reflektorů. Rozsvěcení, zhasínání a intenzita světel se dala ovládat pomocí jednoduchého zařízení.

Jak kombinovat návrhy nejrůznějšího oblečení loutek si děti mohly vyzkoušet na jednoduchém trenažéru.

A co takhle si vyzkoušet, jak to vypadá, když se musí poslouchat pokyny pana režiséra?

Na jednom ze stanovišť mají děti možnost si zkusit, jak se hraje klasické loutkové divadlo. Z obrázku určitě poznáte, že se jedná o pohádku Červená karkulka.

Letos mi vnoučata poctivě odehrála celou pohádku. Samozřejmě na začátku proběhla hádka o to, kdo bude s jakou loutkou hrát. Nejoblíbenější je kupodivu loutka vlka, jehož dravá tlama se ovládá podobně jako pistole.

Kvůli nepříznivému počasí jsme bohužel nevyužili venkovní doprovodný program, který divadlo připravilo pro děti na období letních prázdnin. Prakticky se jedná o jakousi dobrodužnou výpravu, která probíhá v okolí divadla. Děti postupují podle mapy, plní úkoly a luští hádanky a postupně získávají indicie k nalezení pokladu, který je ukrytý v bludišti vitrín v expozici výstavy Příběh Draku. Před divadlem Drak je i volně přístupná expozice herních prvků, které určitým způsobem souvisí s divadlem. Většinou jde o mechanické loutky, které je možné nějakým způsobem rozhýbat.

Loutka baletky v prostoru před divadlem Drak.

Průchod animační hernou v Labyrintu nám trval krásné tři hodiny, během kterých se vnoučata rozhodně nenudila. Jejich fantazie pracovala na plné obrátky. Vlastně i já jsem si to užívala. Některé ze složitějších animací byly totiž i výzvou pro mě. Ale hlavně jsem tu byla přítomna jako mlčící pozorovatel, kterému se v hlavě rojilo plno myšlenek. Zejména těch o spokojených a šťastných dětech, ale i obav o jejich budoucnost.

V Labyrintu divadla Drak

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více