Mamma mia, to byla noc!

Mamma mia, to byla noc! Ten film miluju, ale k tomuhle prohlášení mě dnes ráno přivedlo něco úplně jiného, než Donnu v podání Meryl Streep.

Kolem druhé hodiny začal vlk Čenda výt a vyl a vyl a nebyl k utišení. Petr se ho pokusil z okna okřiknout a zjistil že Čenda jenom úporně hlásí, že něco není v pořádku, že tam přece svítí auto a to by být nemělo. Moje!!! To bych teda ráno koukala, až by mi nechtělo nastartovat. Hodný pes! Petr mi ty světla došel zhasnout a Čenda ztichnul. Ovšem jen na chvíli.

Ve čtyři hodiny kvílel znovu, zase se dělo něco nepatřičného. Spíš než on mě ale opět, jako už tohle léto po několikáté, vzbudila sanitka u sousedů. Jela sice potichu a nehoukala, ale blikala mi modrými světly do oken celou dobu, co couvala k sousedům do vrat. Po ní přijela ještě jedna menší asi s doktorem a ta jako první a za chvíli i ta druhá odjely. Po půl páté pak odjížděla Puntem ze zdola sousedova dcera Zdena, to by mě zajímalo, kde dělá, nebo kam až tak po ránu jezdí? Připomnělo mi to moje dojíždění do práce do Prahy, to jsem jezdila na autobus taky takhle brzo.

Ráno jsem pustila slepice a odjela na zubní rentgen. Tam to proběhlo celkem rychle. Pak jsem si došla do O2 koupit tvrzené sklo na mobil a powerbanku, abych si mohla na dovolené, jak říká dědeček , "čumět do mobilu" celý den. Tady to takový fofr jako u rentgenu nebyl, musela jsem chvilku čekat, než na mě přišla řada. Ale zase tam měli pěkný chládek a tak to nevadilo. Pán mi sklo rovnou nalepil, bylo ve slevě. Za pouhých 99,- korun, no nekup to. Telefon je zase jako nový. Ale ta powerbanka, jelikož jsem jí chtěla se stejným konektorem na nabíjení, jako má telefon, abych nemusela sebou tahat dvě nabíječky, tak ta teda byla dražší, než jsem původně myslela. Ale zase by měla víc vydržet. No uvidíme. Domů jsem přijela po půl jedenácté.

Horko bylo příšerné, dělat se skutečně nic nedalo, jenom se povalovat ve stínu a nebo v bazénu.

Odpoledne ve tři hodiny jsem potkala na dvoře snachu. Pozdravila mě a já jí odpověděla, víc nic... Petr pak říkal, že si jenom přijela pro nějaké Andulčiny věci. Od té doby stojí na louce místo Oktávky VW Růžena a místo velkého bílého přepravníku, se kterým v sobotu odjela, ten malý červený, to ho asi teda ještě neprodala. To má holka smůlu...

Navečer mi volala bývalá snacha Alena, že by přivezla malého Petra. Bylo pondělí, seděl u nás jako každé pondělí dědečkův kamarád a já už na ně jednu chvíli byla docela ošklivá, protože ty jejich hospodský řeči o tom, jak je nebude někdo nutit aby se učili něco na internetu, když tomu nerozumí a rozumět nechtějí mě celkem vytáčí. Zeptala jsem se, jestli jim není divný, že si zakládají na tom, jak jsou blbý a líný se ještě něco učit. A dědeček mi na to řekl, že se do nich nemám sr... a co je mi do toho, co si oni povídají. Že mu taky není nic do toho, co si já povídám s Ivou v práci. Tak jsem mu na to řekla, že to má sice pravdu, ale já si to s Ivou povídám na rychtě a ne u nás doma v kuchyni a ještě k tomu třikrát do týdne, jako oni dva. A pak jsem si ještě dovolila poznamenat, že i nebožtík starej Kordoš, než ve skoro 87 letech umřel, se o nové věci zajímal víc, než oni dva a na to mi dědeček odpověděl, že starej Kordoš na rozdíl ode mě uměl couvat a nezapomínal zhasnout v autě světla, když z něj odcházel... Jak už jsem mockrát zkonstatovala, má obdivuhodný smysl pro to, co a jak komu říct, aby mu co nejvíc ublížil. No hezky jsme si popovídali... Ale měl pravdu, takže jsem se tomu místo nějakého zlobení jenom zasmála.

Péťovi jsem usmažila obalenou pýchavku s tatarkou, ale on když přijel, tak nechtěl, že prý už jedl. Velký Petr potom chtěl, aby s ním Péťa jel na Mukařov, že budou dělat oheň a péct buřty, že tam Jirka má dceru Adélu. To se Péťovi moc nechtělo a sice tam s ním na čtyřkolce odjel, ale za chvíli se vrátil pěšky zpátky.

Hned jak odjeli, tak zase přijela snacha i s Andulkou, všude nahoře se svítilo jako na zámku a zřejmě si braly nějaký další "svoje dvě igelitky", jak prohlásila po tom, co jsme jí odmítli prodat polovinu chalupy, ve které se synem osm let žila. A tak se rozhodla odejít, protože přece nemůže žít tam, kde jí nic nepatří... To že syna máme jenom jednoho a o tu chalupu po nás určitě nepřijdou, my jí ani neprodáme a ani neprošustrujeme, za což bych zrovna u mladých ruku do ohně nedala, je asi zbytečné říkat. S náma tady žít nebude. Takže není divu, že mě to namíchlo a odnesli to ty dva v kuchyni...

Potom už jsem jenom zavřela slepice, upekla chleba a přinesla Péťovi dolů do kuchyně na gauč polštář a deku, aby měl kde spát, když k sobě do pokojíčku ani za nic nepůjde. Má ze způsobu výchovy, kterou na něj snacha začala uplatňovat po úrazu jeho otce, kdy myslela, že všechno musí zvládnout sama svou úporností, nějaký psychický blok. Na protest nejenom že odmítl do té doby celkem bezproblémovou střídavou péči a zahodil napíchnutý telefon se sledováním toho, co kdy a kde dělá, ale i ten pokojíček, co u táty má přestal považovat za svůj. Na koně tvrdost funguje, na šestnáctiletého puberťáka ne... No a jelikož jsem byla, že by z toho horka, co pořád je? nějaká unavená, odešla jsem spát a doufala, že tentokrát to snad bude bez nočních vlčích zpívánek.

Mamma mia, to byla noc!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více