Severská sága 1 – Island

Když jsme 27. června 2023 v noci přistávali na letišti v islandském Keflavíku, věděli jsme, že se Island za 29 let po našem prvním pobytu na ostrově výrazně změnil. Netušili jsme ovšem do jaké míry.

V květnu 1994 Čedok nabídl v té době nevídanou cestu. Pronajal si letadlo, kterým do Prahy přiletěla na oficiální návštěvu České republiky tehdejší prezidentka Islandu, a nabídl zájezd malé skupině českých turistů. Manžel si této nabídky náhodou všiml a bez váhání jsme letěli. Nazpět jsme přiletěli do Vídně, odkud islandská prezidentka odletěla zpět do své země. Do Prahy jsme se vrátili autobusem z Vídně.

Z cesty v roce 1994 si pamatuji téměř všechno. Už při pohledu z letadla během přistávání jsme měli dojem, že jsme na jiné planetě. Všude kolem jsme viděli ztuhlá lávová pole porostlá lišejníkem. Reykjavík působil jako ospalé provinční městečko, byl krásný slunečný máj, sedm stupňů nad nulou. Obyvatelé hlavního města Islandu se opalovali v plavkách před svými domky a my jsme se v mrazivém větru choulili v zimních bundách. Pamatuji si velký kostel a jezírko s kachnami v centru Reykjavíku. Brzy jsme ze spartánského ubytování vyjeli mikrobusem za poznáváním jižní části Islandu. Navštívili jsme národní park Thingvellir, kde byl již v roce 930 založen Althing, neboli shromáždění pod širým nebem, které zastupovalo všechny obyvatele Islandu. Během dvou týdnů v roce toto shromáždění vydávalo nové zákony, které byly považovány za dohody uzavřené mezi svobodnými lidmi. V prostoru Althingu rostl v té době jediný les na Islandu. Náš program rovněž obsahoval prohlídku vyhaslé sopky, nahlédnutí do průrvy dělící americký a evropský kontinent i velkolepý vodopád Gullfoss. Zlatým hřebem této cesty byla podívaná na Geysir. Tento gejzír kdysi tryskal každé tři hodiny. Již v době naší cesty v roce 1994 už ale nebyl tak spolehlivý a průvodce musel vyvolat jeho „výbuch“ vhozením mýdla. V současné době naposledy vytryskl v roce 2016 a předtím v roce 2000. Viděli jsme budovu bývalého francouzského konzulátu, kde se v roce 1986 setkal Michail Gorbačov s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Navštívili jsem i místo, odkud vyvěrala horká pára, kterou Islanďané používají k vytápění a výrobě elektřiny. V roce 2020 pokryl Island 70% své spotřeby energie právě z geotermálních zdrojů. Párou jsou vytápěné i skleníky, kde je pěstována zelenina. Koupit ji bylo možno z beden u silnic, přičemž peníze se vhazovaly do vedle umístěné kasičky. Z přístavu Stykkishólmur na západě ostrova jsme na lodi připluli ke skalám s hnízdy početných ptáků. Obdivovali jsme především papuchalky. V roce 1994 byl Island klidnou zemí, turistický ruch se teprve začínal rozvíjet. Všude byla stáda koní, ovcí i krav s nedávno narozenými hříbátky, jehňátky a telátky. V malých obcích dvanáctiletí kluci jezdili v autech z jednoho konce vesnice na druhý. Podle průvodce se jednalo o svérázný způsob namlouvání, protože chlapci tím chtěli udělat dojem na místní dívky.

Cesta v roce 2023 měla zcela odlišný charakter. Především už dávno jezdíme výhradně bez cestovek. Poskytuje nám to svobodu, ale je to mnohdy spojeno s problémy. Po přistání na modernizovaném letišti v Keflavíku lilo jako z konve a byla zima. Všude davy lidí. Personál firmy Hertz, od které jsme měli pronajaté auto, byl zdvořilý, ale na základě rukou nakresleného obrázku jsme pronajaté auto mezi stovkami zaparkovaných aut nenašli. Zaměstnanec firmy Hertz nám ho sice ochotně dovezl, zapomněl ale manželovi vysvětlit, jak auto s automatickou převodovkou nastartovat. Manžel musel jít podruhé na přepážku. Nakonec jsme bez problému vyjeli a po přibližně padesáti kilometrech jsme u našeho hotelu. Všechno je na kódy, bez personálu. Je hluboká noc, ale obloha je stále světlá. Ráno se probudíme a jsme v Polsku. Vítají nás milé Polky, které tvoří veškerý personál hotelu. Takže komunikujeme polsky. Poláci jsou ostatně největší národnostní menšinou na Islandu. V Reykjavíku jsou polské obchody i restaurace.

Po snídani vyrážíme na sever. 450 kilometrů po čtyřech hodinách spánku. Cestou se stavíme na oběd v restauraci. Změna jazyka. Milá servírka je z Barcelony. Španělů je na Islandu rovněž hodně, protože si zde vydělají více než doma. Její kolega je mladý Slovák. Cesta je dlouhá, ale stále je na co se dívat. Krajina se mění. Lávová pustina často ustupuje zeleným údolím, kde se pasou stáda koní. Jsou vidět úhledné farmy a roztomilé kostelíčky. Na obzoru jsou zasněžené hory. Stékají z nich vodopády. Na svazích se pasou různobarevné ovce. Všude tečou vodnaté řeky, které často meandrují. Nechybí ani krásná jezera. Občas stoupáme do hor a ztrácíme se v oblacích. Poslední úsek cesty na farmu, kde máme rezervováno ubytování, probíhá v určitém stresu, protože nám dochází benzín a čerpací stanice jsou na Islandu pouze ve větších obcích. Konečně jsme ve čtvrtém největším městě Islandu Akureyri, které má přibližně 20 000 obyvatel. Je nazýváno „hlavním městem severního Islandu“. Benzínová pumpa Bó nás zbavila starostí s dojetím a v obchodním centru jsme našli slušné toalety.

Konečně „doma“. Vítá nás roztomilý pejsek. Zprvu se ho bojím, ale brzy se s ním spřátelíme. Z domu vychází žena středního věku. Jmenuje se Abba. Se svým manželem koupila tuto farmu před osmi lety a ve čtyřech pokojích přijímá hosty z celého světa. Tato usedlost existuje již od devátého století, kdy sem přišli první Vikingové. Máme pokoj s výhledem na zadní část farmy. Pozorujeme pasoucí se koně, kteří se občas mezi sebou „perou“ a během světlé noci spí vleže na zemi. Platí to ale pouze v létě, v zimě spí vestoje. Mezi nimi se proplétají ovce, které snadno vyšplhají až na vrchol strmého kopce za farmou. Tříletý strakatý pes, který nás přivítal, má instinktivně potřebu ovládat všechna hospodářská zvířata. S ovcemi mu to vychází, respektují ho. Koně jsou však příliš velká zvířata a ze psa si nic nedělají. Náš čtyřnohý kamarád rovněž pomáhá hospodáři zavírat na noc slepice. Jsou zde i tři kohouti, kteří spolu vzájemně soupeří. Stejně jako všechny malé islandské farmy, měla i Abba ještě nedávno dvě krávy. Dnes je ale chov hovězího skotu soustředěn na velkých farmách a drobní farmáři již krávy nedrží. Rovněž počet ovcí na Islandu klesá – za posledních třicet let se snížil na polovinu. Ačkoliv je jich stále více než lidí, chov ovcí na vlnu a maso již islandské farmáře neuživí. Musí mít proto ještě další zdroj příjmů. Většina z nich někde pracuje. Abba má sto ovcí, kozy a osm koní. Koní je na Islandu hodně, ale jsou to spíše velcí domácí mazlíčci. Islanďané na nich rádi jezdí a drží si je i obyvatelé měst.

Na sever Islandu jsme jeli hlavně proto, abychom viděli bájné jezero Mývatn opěvované v islandských ságách. Nezklamalo nás. Bylo třeba se vyhýbat „atrakcím“, kde si autobusy plné turistů nezadaly s turistickými místy v Evropě, ale poetických míst je na jezeře stále dost, přičemž autobusy cestovek je plnou rychlostí míjejí. Jezero jsme objeli dvakrát. První zastávka byla v malém muzeu ptactva. Na Islandu každý rok hnízdí 74 druhů ptáků. Zajímavě jsme se pobavili s místní pracovnicí. Litovala, že se už na Island nedovážejí české holínky, které v mládí ráda nosila. Zato má stále českou loveckou pušku vyrobenou ve Zbrojovce Brno, kterou jí před padesáti lety věnoval její otec. Už jako čtrnáctiletá totiž v zimě lovila bělokury, místní pochoutku. Na jezeře jsme si zamilovali malé zátoky, odkud lze pozorovat ostrůvky rozeseté po vodní ploše, na které je spousta vodního ptactva. Na jednom místě farmář hnal domů od jezera stádo koní. Vynikali mezi nimi čistokrevní islandští bělouši. Kolem koní poletoval obrovský počet pakomárů, kteří sice lidi neštípou, ale jsou velmi dotěrní. Na několika místech jsme vystoupali na malé pahorky, odkud byl nádherný výhled na jezero. Oběd jsme si dali v baru, který zvenku nevypadal příliš vábně, ale uvnitř byl útulný. Navíc měli vynikající polévky a mohli jsme si neomezeně přidat. K tomu křupavý islandský chléb. Obsluhoval nás Španěl z Toleda. Nedaleko od jezera Mývatn se nachází geotermální elektrárna. Futuristický pohled na oblaka bílé páry stoupající z nitra Země.

Rozloučení s farmou nebylo snadné. Její prostota, milá zvířata a laskavost hostitelky Abby nám přirostly k srdci. Navíc jsme se tam seznámili se sympatickými seniory z Německa, se kterými manžel lámanou němčinou dlouho diskutoval. U snídaně před odjezdem se k nám připojil pár z Jižní Koreje. Překvapivě bylo možné s nimi konverzovat francouzsky. Připomněli jsme si tak naši cestu do národního parku Soraksan v Jižní Koreji. Cestou zpět jsme se zastavili u vodopádu Godafoss, který nesmazatelně vstoupil do dějin Islandu. V roce 999 se zde totiž rozhodlo, že Islanďané budou napříště vyznávat křesťanství, když zákonodárce Porgeir Ljósvetningagooi při cestě kolem vodopádu do něj vhodil pohanské rytiny severských bohů. Na základě této události dostal vodopád jméno Godafoss, což v překladu znamená „vodopád Bohů“. Na oběd jsme se zastavili v pěkné restauraci. Měli zde asi nejlepší rybu na Islandu. Obsluhovali nás Makedonci s bizarně nakroucenými kníry, kteří dobře rozuměli bulharsky. V „našem“ hotelu v Reykjavíku nás mile přivítala paní Martyna a večeři jsme si dali v nedaleké restauraci. Jako téměř všude jsme měli problém anglicky vysvětlit, že chceme vlažnou vodu, protože slovu „lukewarm“ málokdo z nerodilých mluvčích rozumí. Spasila nás portugalská servírka Sandra, které to manžel sdělil portugalsky. Komunikace s obsluhou v jejím mateřském jazyce nám vždy zajistí lepší služby, takže nebyl problém dostat normální vodu místo vody páchnoucí sírou, kterou údajně Islanďané běžně konzumují.

Na odletu do Grónska jsme si plně uvědomili změny, kterými prošel Island za téměř třicet let od naší poslední návštěvy. Odletová hala byla nabitá k prasknutí. Všude ohromné fronty. Všechno samoobsluha. Na druhé straně jsme ale měli štěstí, že byl vždy k dispozici milý Islanďan nebo usměvavá Islanďanka, kteří nám ochotně pomohli. Obrovskou frontu na bezpečnostní kontrolu, která neobvykle stoupala po schodech nahoru, jsme „přeskočili“ použitím výtahu, protože manželova kolena by to asi nepřežila. Společně s maminkou s malým dítětem jsme byli jediní, kdo se takto vyhnul frontě. Změny na Islandu jsou ovšem i pozitivní. Les u parlamentu Althing, který jsme v roce 1994 navštívili, už zdaleka není na ostrově jediný. Islanďané totiž vysázeli a nadále vysazují nové lesy, takže o ně již není nouze. Pomohla jim k tomu i erupce sopky v roce 2010, jejíž popel zúrodnil půdu natolik, že stromy nyní rostou daleko rychleji.

Po návratu z Grónska zpět na Island jsme viděli odvrácenou tvář Reykjavíku. Jeho centrum se za téměř třicet let změnilo k nepoznání. Už to není klidné a pohodové provinční město. Velké výletní lodě vysazují davy především amerických turistů, kteří se na Islandu cítí bezpečně. Na jezeře byl postaven ošklivý moderní hotel, který bezpochyby kazí výhled na jezero. Kachny se toho naštěstí nezalekly a jsou zde ve stejně hojném počtu jako při naší první návštěvě. Navíc se k nim připojily i labutě. Vodní ptactvo krmí mladá maminka se dvěma dětmi. Dvouleté batole jim hází kousky chleba a stojí těsně na okraji břehu. Jeho matku to očividně nijak neznepokojuje. V kočárku má druhé dítě, které dýchá kyslík z hadičky napojené na kyslíkovou láhev. Za starým parlamentem a katedrálou je malý parčík, kde se na trávníku sluní Islanďané a turisté. Je červenec, ale stále tam kvetou šeříky a šípkové růže. Katedrála byla postavena v 18. století poté, co náhlá změna podnebí a erupce sopky znemožnily život v rozsáhlých venkovských oblastech ostrova. Sídlo správy Islandu se proto přesunulo ze Skálholtu do Reykjavíku. Kolem parčíku s květinovými záhony jsou mezinárodní bary a restaurace s terasami plnými lidí. To zde před třiceti lety nebylo. Při obědě s nejhorším jídlem, které jsme na této cestě jedli, a neochotným personálem vzpomínáme na restaurace mimo hlavní město, kde nikdy nechyběl úsměv a ochota obsluhy a jídlo bylo vynikající.

Stačilo však popojít 500 metrů směrem od centra a naskytly se nám stejné scény jako při našem prvním pobytu na Islandu. Slunce je vysoko na obloze a příjemně hřeje, ačkoliv fouká mrazivý vítr. V létě je na Islandu maximální teplota kolem dvaceti stupňů, v zimě klesá na pět až deset stupňů pod nulou. Blonďaté ratolesti si hrají na dětských hřištích. Vidíme typické islandské domy se zahradami. Máme výhled na druhou stranu jezera na luteránský kostel Hallgrímskirkja, který se nachází na vrcholu kopce Skólavörðuhæð. Se svou výškou 74,5 metru je největším kostelem na Islandu a z jeho věže je nádherný panoramatický výhled na město.

Kromě centra Reykjavíku, kde bohužel zvítězila honba za penězi, však skutečnost, že se z Islandu stala země masové turistiky, vůbec nic nezměnila na pohostinnosti a laskavosti jeho obyvatel. Domnívám se, že se to nezmění ani v budoucnosti, protože tyto vlastnosti mají Islanďané v krvi.

Severská sága 1 – Island

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více