V mém případě i gratulací od dětí, i otcových, romanticky psaných deníků.
Ty důvody k úschově jsou různé. Možná proto, že se ty papíry můžou ještě někdy hodit, možná proto, že ten dotyčný na dopisy chce jednou odpovědět, nebo jen z prosté nostalgie a lítosti nad tím je rovnou vyhodit. Ale asi hlavně proto, že jsou to vzpomínky. A mnohdy na dobu dávno minulou, kterou jsme už nestihli poznat. Co když všechny ty dokumenty budou jednou potřeba. Kdo ví! Je to svědectví času.
Zejména se schovávají dopisy milostné a pečlivě se ukrývají před světem někde v krabici na dně skříně nebo v zásuvce psacího stolu, zakryté nic neříkajícími materiály.
Léta běží a běží a dokumenty přibývají a hromadí se, plní svá skrytá úložiště, až je jich úplná inflace. Co ale s tím? Co nechat a co vyhodit? Nakonec se nevyhodí většinou nic i přes ujišťování sama sebe, že v tom udělám konečně pořádek.
Dobrým důvodem ke zvýšené aktivitě v tomto smyslu je stěhování. Takové stěhování člověka donutí si sednout, pokud možno k nějakému většímu stolu, na něj postupně rozložit zaprášené šanony a pustit se do čtení. A najednou se před vámi začne otevírat až tajemná minulost, kterou jste neprožili, a vy zapomenete na stěhování a na to, proč jste ty šanony vlastně vytáhli na světlo, a ponoříte se zcela do své, či dokonce do dávné minulosti svých rodičů nebo prarodičů a začnete si vybavovat a obnovovat v paměti něco, co tam je už dávno zasuté a zapomenuté. Proboha, tohle přece nemůžu vyhodit!
S nostalgií se díváme na uplynulý čas a v duchu již třídíme ty staré dokumenty na dvě hromádky. Když jsme celý archiv probrali, zjišťujeme, že ta hromádka na vyhození je daleko hubenější než ta na opětovné uchování. V tu ránu nás osloví prvotní účel a začneme třídit znovu, a už většinou bez nostalgického pohledu.
Dokumenty se zvolna snáší do koše a člověk je v tu chvíli podoben stromu, který shazuje staré a zažloutlé, nepotřebné listy. Jen ty dopisy, tu historii našeho života, ty přece nemůžu vyhodit.
Po měsíci, po dvou, přijde zcela určitě čas, kdy něco důležitého budeme hledat, kdy se potřebujeme opět opřít o nějaký starý dokument. A s pocitem určité nervozity odkrýváme opět ta naše skrytá místa, kde by, podle nás, měl ten dokument být. A on tam není. Bohužel. Že já, trouba, jsem ho posledně vyhodil!
